tivých kmenů. tj nás mluvívá se nikoliv nepr11vcllI
o vyhraněné povaze jihočeské, a její odlesk jeví se
v písemnictví, vytvořeném syny jihočeského plemene.
To možno sledovati áž do českého středověku:
poěátkové naší reformace, Tomáš ze Štítného, Jan
Hus, Jan Žižka, Petr Chelčický, pocházeli z jižních
Čech, a že v plemeni tom zachoval se i po stoletích
silný zájem o náboženské hloubání, dokazují v době
nejnovější synové téhož kraje Otokar Bi"ezina a
František Bílek. V tomto případě stojí kritik
sociologický na půdě dosti pevné; můžeť pozorovati trvalé
rysy kmenové v průběhu celého půltisícIletí a naa TO
může odlišiti právě z českého náboženského myšlení
to, co přinesli věnem synové kmenů jiných. Proti
zmíněným Jihočechům stojí reformátoři původu
západočeského, jako Jan Rokycana neb Jakoubek ze
Stříbra a bohoslovci přicházející z Moravy, Jan Milíč,
Jan Blahoslav a Jan Amos Komenský, zrození
namnoze na rozhraní plemene slováckého a hanáckého,
v naší době pak náboženský myslitel T. G. Masaryk,
Slovák rodem i povahou. Srovnáním toho. co kmeny od
sebe liší, dospěje sociologický kritik k jejich
karakterologii; sečtením znaků společných dojde k znakům
obecně národním, jež vysvitnou ještě jasněji, měří-Ii
se průkaznými znaky národa jiného, nejlépe
sousedního. V případě naznačeném bylo by lze proti
náboženskosti jihočeské postaviti náboženskost slováckou
a pak synteticky se dobrati představy náboženskosti
české a postaviti ji v protiklad k náboženskosti německé.

Arciť individuální pečlivý rozbor musí předcházeti.

Z toho, co Štítný přijal z obecné scholastiky církevnl
XIII. a XIV, věku, a co od Viklefa převzal Hus,
nesmíme ovšem činiti' závěrů o jejich osobních
názorech a sklonech a tím méně o názorech a sklonech

57