I odpovídá sociologická kritika soustavně k těmto
zásadním otázkám: Je-li dána urěitá literatura, jaký
jest stav, jenž ji způsobuje? Které podmínky
plemene, prostředí a doby jsou nejschopnější způsobiti
tento duševní stav? Ale v kritické praksi slovesné není
zpravidla určitá národní literatura dána; toť
abstrakce, k níž dlužno dospěti cestou induktivní.
Předem třeba rozebrati konkretní dílo auktorovo,
vyšetřiti karaktery jeho osob, povšimnouti si
komposice a stilu a 'doplniti význačné rysy, kterých jsme
došli tou to analysou, znaky získanými z ostatních
děl spisovatelových i studiem jeho života a názorů;
jak patrno, musí kritik sociologický sáhnouti k
pomůckám rozboru estetického, nepohrdaje ani
prostředky, které poskytuje kritika životopisná, a
uceluje obraz konečně údaji, jichž dospěje šetřením
filosofickým o myšlenkovém světě studovaného
spisovatele. Od jednotlivce postoupí pak k jeho škole či
skupině uzavřené časově a místně; součtem rozborů
takových škol a skupin současných nabude představy
o literatuře jedné doby a tu uvádí v souvislost s
ostatními jevy soudobé civilisace. Srovnávaje literaturu.
různých dob u téhož národa dochází k obrazu
literatury národní, ale ten jest mu spíše jen pomůckou,
aby rozpoznal národní duši. Vždy a stále jeví se mu
jak jednotlivé dílo slovesné tak i jednotlivý jeho
tvůrce toliko ukazatelem jevů hromadných a
společenských; i ocitá se sociologický kritik ještě v
příkřejším protikladu ke kritiku l{rasovědnému než
kritik životopisný. Nejenom v této věci. Kritik
sociologický chce postupovati popisně a míní, že se
vyhýbá soudům estetickým vůbec: nehledá a
nestuduje děl, ježto jsou -krásna, nýbrž protože jsou
výrazná a příznačná; dává přednost těm, jcž jsou
nej
55