cejním špehounem než soudcem. Nikdo neušel jeho
čilé pozornosti, která se neobmezovala na literaturu:
politikové i světačky, novináři i filosofové, cizinci i
Francouzi zaujímají v jeho sbirce podobizen značné
místo, neboť Sainte-Beuve hledal nikoliv umělecká
díla, nýbrž dobové a psychologické dokumenty. Lidské
vady požitkářského libertina, jenž byl pln zlomyslné
závisti a nespravedlivého stranictví právě ke zjevům
velkým, vyvažovány byly přednostmi skvělého
spisovatele: miloval písemnictví z celé duše a povýšil si je
na jakési náboženství; nezaprodal se ani politické ani
církevní straně a uchoval si proto myšlenkovou
nezávislost; vyzbrojil se trpělivou pracovitost! ducha
neúnavného. Později nebyl Sainte-Beuve spokojen
tím, v čem dosáhl nesporného mistrovství, uměním
individuální podobizny a duchovního životopisu, nýbrž
chtěl povýšiti svou kritiku na vědu, na jakýsi
přírodopis duší, na nauku moralistovu; proto seskupoval
osobnosti v duchovní rodinu a snil o hierarchii
takových rodin. Leč klamal sebe sama: upadl v dobový
blud o totožnosti studia pHrodního i společenského;
zaměňoval volnou skupinu individualit za přírodní
odrůdu; toužil býti naukovým systematikem a přece
zůstával i nadále ryzím umělcem, jenž jedinečně
postihoval, popisoval a oduševňoval živoucí
jednotlivce s celým jejich tajemným fluidem.

Lit e I' a t-u I' a. (Kromě citovaných děl Brunetiérova,
kdež nejdůležitější studie o Sainte-Beuvovi vůbee,
Hennequinova a Karáskova) viz: Sainte-Beuve, Chateaubriand, jugé
par un ami intime (z r. 1862, nejpodrobnější to nástin vlastní
mcthod:y) v Nouveaux Lundis IIl., Paříž 1870, 2. vyd.;
II. Taine, Derniers Essais, Paříž 1896, 2. vyd. (článek o
SainteBeuvovi); G. Lanson, Dějiny novodobé literatury
francouzské. Př~l. O. Sýkora. Praha 1900 (článek o Sainte-Beuvovi);
Erich Schmidt, Die litterarische Pel'sonlichkeit. Berlín 1 \309
(rektorská j'cč).