Dogmatická kritika krasovědná čclí příkře všemu
individualismu v umění: staví odtažitý zákon nad
konkretní projev osobnosti básníkovy; podřizuje
abstraktní idei jednotlivcovu plnost životní; obětuje
studenému pojmu druhu teplé zvláštnosti výrazu
osobitě rozvitého. Její strohý racionalism občas
zavádí k přeceňování technických umělostí; její
tradiční kult pravidel, vzorů, klasiků popírá vývoj; její
bezohledný protiindividualism nechce a nedovede
rozuměti geniovi. Proto doby bouřlivého uměleckého
vzruchu, kdy vše touží rozšlehnouti novou vlnu
vývojovou a kdy silné osobnosti lámou tradice,
obracívají se prudce proti tomuto dogmatismu a
klasicismu kritickému: zprvu otřásají věrou v jeho vzory
a mistry, dovozujíce, že dogmatikové je pochopili
buď jednostranně nebo vůbec nesprávně, později však
zásadně odmítají stálost a obecnou platnost
estetických principů a prohlašují, že pravidla, zákony i
druhy jsou časově podmíněné a že tudíž podléhají
vývoji.

Leč za takových bouřlivých převratů zapomínává
se pro vady a omyly směru se přežívajícího mnohdy
neprávem a nevděčně na velký kulturně mravní
význam dogmatické kritiky krasovědné. Z anarchie,
z bujné svévole nevázaného a nezávazného
individualismu kyne literatuře a umění spása pouze v zákonné
kázni, jejímž orgánem jsou promyšlená pravidla,
přesnost formální, důslednost ideí. Kritika dogmatická
stává se požehnáním, jestliže konkretnímu umění
vztyčuje vysoký cil a vychovává-li umělce vysokými
vzory. Nejednou osvobodila dogmatická kritika
literaturu z plytké časovosti, z úzkoprsé tendence, z malo
dušného otročeni pouhé jevové skutečnosti, z
lehkomyslné improvisace; v tom ve všem spočivá na př.

39