prostřední hnutí lúsky a nenávisti přímo prohlásili
za irracionální základní prvek, jenž kritickému dojmu
i soudu určuje správný směr, ale tím otevřeli bránu
bezuzdnému stranictví, které analysy literární
zneužívá jakožto dodatečného zdůvodnění či
ospravedlnění svých osobních předsudků. Nepředpojatý kritik
dogmatický ví ovšem, že naprosto objektivní
posouzení jest nedostižným ideálem; leč, čím vytrvaleji

o ně usiluje, tím projevuje větší energii mravní.

Hodnotící soud kritika dogmatického nechce tedy
býti projevem jeho osobních názorů a jeho osobní
záliby, nýbrž takřka jen tlumočením obecného soudu;
jeť si kritik jis t, že tak, jak soudí sám, smýšlejí i
jeho čtenáři, široký okruh inteligence, rozhodující
vrstvy kulturní - on prostě mluví jejich jménem.
Tento poměr jest však možný pouze za naprosté
rovnováhy kulturní, kdy není mezi jednotlivcem a
společností sporu, kdy spisovatel jest výrazem svého
okolí - za vzácných dob, jakými byly věk Periklův
v Athénách, Augustův v Římě, Lorenza Mediciho
ve Florencii, Ludvíka XIV. ve Francii. Tehdy mťlŽe
se kritika dogmatická právem odvolávati na stálé a
pevné mčřítko svého estetického dojmu na t. zv.
v k u s, jehož theor,ii vypracovali zvláště francouzští
kritikové XVIII. století, jmenovitě Marmontel,
původce literárních článků v Encyklopedii. Vkus, na
němž spolupracuje rozum i cit, jest sice darem
vrozeným, leč dlužno jej živiti studiem a zkušeností;
sdílí se oň čtenář a spisovatel s kritikem', a ve
společnosti vyrovnané kultury jest statkem tak obecným
jako povědomí mravnosti. Tímto činitelem vnáší se
však do přesně logické a objektivní kritiky cos
irracionálního, ano velmi subjektivního. Často heslo
vkusu není než pláštíkem, pod ním7i se skrývá pouhr.

37