a paleogralické (M. Biidinger, J. Feifalik, A. V.
Šembera, A. Vašek). Jan Gebauer však zcela
metodicky založil svůj důkaz nepravosti Rukopisů
jazykovědně, ukázav, že jazyk obou památek není jazykem
staročeským, ježto oplývá chybami a odchylkami
od mluvy spisů bezpečně starých. Již dříve naznačil
týž badatel i jinou cestu k zjištění původu Rukopisů,
zjistiv v památce XIV. věku jeden pramen Rukopisu
Královédvorského (Marka Pola Milion). Gebauerovi
žáci snesli pak velkou řadu dokladů pro to, jak původce
či původcové Rukopisů čerpali nejen ze SpiSll
staročeských, ale i novočeských; historik J arosla v Gol! vyložil,
že látka i podání Rukopisú nevyhovuje pravdě
dějepisné, kdežto T. G. Masaryk "rozborem
sociologieckým" rozebral Rukopisy dle jich obsahu
myšlenkového, jenž není středověký, nýbrž moderně
romantický. Záhy i diplomatická kritika podezřelých
památek určila je dle způsobu dochování jakožto
padělky, a první negativní půle této vyšší kritiky byla
dovršena. Při tom ovšem byla řešena i positivní
úloha další, t. j. otázka, kdo jest původce či kteří
jsou původcová Rukopisů; přirozeně skladatelé a
opisovatelé hledáni především mezi "objeviteli",
v družině V. Hanky. Přesnému rozboru pramenů
Rukopisů, důkladným srovnáním jich s .ostatními
slovesnými pracemi "nálezců" a ovšem šťastné
kombinaci podařilo se zjistiti, že epika Rukopisů ukazuje
k Josefu Lindovi, lyrika pak k Václavu Hankovi,
od něhož pochází také úprava jazyková a práce
písařská (Jan Máchal a Josef Hanuš). Takto oba
Rukopisy vymýceny z básnictvi staročeského a
zařazeny do novočeské literatury romantické; v
důsledcích toho obraz naší dávné jazykové, slovesné,
kulturní a právní minulosti nadobro přepracován,

29