muje, kolik práce a důmyslu stálo metodické
opaření srozumitelného a pohodlného tekstu. Znalec,
naopak ví, že právě tuto se osvědčuje. pravé
filologické nadání. Trpělivým studiem docílil filologický
kritik toho, že vnikl do ducha, do slohu, do jazykové
povahy některého spisovatele a nyní divinační silou,
jež jest schopností tvůrčí, v tomto duchu úplně
ovládaného auktora uhaduje neznámou neb ukrytou
pravdu. Leč jako při každém vážném umění musí
i zde přísná kázeň držeti nadání na uzdě: každou
konjekturu dlužno řádně odůvodniti; filologický kritik
má vždy více důvěřovati pramenům než vlastním,
sebe duchaplnějším nápadům; nikdy nesmí
.zapomenouti, že jest ve službě auktora a že proto jest povi.
nován jemu stále se podřizovati. Mnozí z
filologických kritiků hájili svých konjektur a emendací
s hněvivou nesnášelivostí, leč bylo by nespravedlivo,
kdybychom tyto vlastnosti vědeckého fanatismu
přisuzovali filologické kritice vůbec. Odborná tato
nauka, teprve umoHmjící znalost literárních děl
v jejich původním znění, vyniká naopak mnohem
mravní krásou: jest školou zbožného oddání se,
trpělivou službou duchovní hodnotě, úsilným
hledáním pravdy a především skrytou přípravou výsledků,
které nalezeny stávají se samozřejmými.

Filologové, kteří sFatřují své poslání v dosažení
správnéllO tekstu, mohou pokládati recensí a emendací
úlohu svou za splněnou; zpravidla si však filologie,
ať se zabývá klasickým starověkem či písemnictvím
moderním, vztyčuje cíl vyšší. NespokojujíC se
zjištěním, zda památka jest správně dochována, táže se
po její pravosti či nepravosti, t; j. zda skutečně náleží
do doby, do které se obecně klade a zda právem se
přisuzuje ~uktoru, jemuž ji tradice připisuje. Zoela