jaký jim podkládáme my: jest třeba, abychom
nekteré pojmy, na př. osud, spánek smrti, sen neh
obraz z lékařstvi, jehož uživá Hamlet o svědomí,
pojali právě tak, jak se na ně dívala Anglie na
rozcestí supranaturalismu křesťanského a positivistické
renaissance, a jak jich užívá temný dánský princ,
jehož všecky představy a tím výrazy určuje tajemná
blízkost záhrobí, vyvolaná nočním zjevem otcovým.
Konečně dlužno vyložiti, proč Shakespeare tyto
reflexe o smrti a osudu vložil výmluvnému svému
hrdinovi do úst ve formě monologické, tak hojné
právě v této truchlohře; pokud posunuje či spíše
zdržuje se pochybovačnou úvahou tou činné zasažení
mstícího Hamleta, a pokud analytický snivec jimi
sám sebe omlouvá a obelhává; proč samomluva ta
uměštěna právě do 3. dějství, nedlouho po princově
promyšleném plánu demaskovati zločinného otčíma
a bezprostředně před bolestným setkáním s Ofelií,
které přetiná tak ostře dosavadní nejdražši vztahy
Hamletovy k životu jako přítěž na cestě k
rozhodnÉmu skutku; jak monolog souvisí s chmurnou
hřbitovní náladou dramatické básně a v čem jest
zvláště věrným zrcadlem rozpoltěné bytosti hrdinovy.

Vlastni kritická činnost filologova, směřující k
dosaženi přesného a původního tekstu, počíná se shrnutím
a prozkoumáním pramenů, v nichž dílo jest
dochováno, obě pomocné vědy dějezpJ-tné, paleografie
a diplomatika, slouži tu filologu vydatně. Klasičtí
filologové, zabývajici se studiem památek, jejichž
původní tekst neni skoro nikdy dochován, jakožto
pramenů tekstových uživaji vedle. rukopisů (vesměs
to opisů) nejstarších tisků, založených na rukopisech
dnes ztracených, starých překladů, pořízených rovněž
dle rukopisů již nedochovaných, scholií,· t. j.
staro
21