nými studiemi vzácné kritické vnímavosti, bylo by
snadno sestaviti celé klasobraní nájezdťl. na kritiky:
jsou mu svévolnými a marnými př'íživníky básníkú
bez vlastní tvůrčí síly, a na jejich úzkoprsé výtky,
jichž ani netřeba bráti vážně, dlužno výhradně
oJpovídati novými, básnickými činy.

Tato obecná nechut čtenář'ů i básníků ke kritice
má hlubší kořeny. Čtenář hledá v básnickém
výtvoru především silný, jednoduchý dojem, nerušenou
rozkoš smyslů a ducha, radostný a bezprostřední
požitek. A tu přichází kritik, aby soudem, rozborem,
srovnávacím a analytickým postupem tuto rozkoš
zeslabil, tento požitek zru~il, tento dojem, který
právě svou jednotností a plností tak mocně ovládá
duši, rozložil na složky, na součinitele, na nepatrn.é
duševní prvky. Básnictví, jako každé pravé umění,
tkví posledními kořeny v oblasti pudové a obrací
pozornost čtenářovu právě k této říši - pracuje a
působí intuitivně. Kritika postupuje cestou přímo
opačnou. Zdůrazňuje při básnickém tvoření právě
pochody uvědomělé a rozumové proti sféře poub.ého
instinktu; hledá v slovesném díle ony vztahy, jež
možno dušeslovně, krasovědně, historicky a
společensky zjistiti a ověřiti; odhaluje, kterak inspirace se
podřizuje takřka odborným, ba řemeslným
pravidlům literární techniky - a tím vším podkopává víru
v básnický zázrak a v slovesného kouzelníka; jak by
poeta nežehral na ty, kdož se studenou bezohledností
odsvěcují tajemství jeho dílny? A posléze důvod
nejzávažnější, protože nejhlubší. Šťastným darem
básníkovým jest, že předvádí nám život v jeho
individuální plnosti a kypivé barvitosti, avšak
kritika z těchto životných konkretních jevů odvozuje
suché, abstraktní zákony, povšechná a obecná
pra
8