nezradí politického ideálu, zpravidla zradí političtí
praktikové.

Ani pocit životního bezpečí, ani jas mužného klidu, ani
pohoda požehnaného léta nevanou z Dykovy pozdní lyriky;
naopak,' zádumčivost a, chmura převládají v řadě knih
od svazku "Podél cesty" k "Deváté vlně" a pak k
pohrobní "Staré galerň". Castěji než o kouzlu okamžiku
v . horském lese, mezi kvetoucími luhy, na břehu moře
mluvívá o životních ztrátách, o vzpomínkách na mrtvé,
o vědomí stálého uplývání a mizení jevů, o teskné
něze ke všemu slabému a před určenému ke zmaru,
o loučení a o smrti. O smrti především. Knihou moře
a smrti, ale i pokračování, zařazení a smíření jest
"Devátá vlna", prožívaná od r. 1922 a v celek
zformovaná o osm let později. Překonání hrůzy smrti,
v "Zápasu Jiřího Macků" ještě nedosažené, spadá však
značně dříve, kamsi uprostřed tetralogie válečné. Tehdy
se ústřední jistota o věčnosti národa stává spasným
lékem proti jedu smrti individuální a zároveň slibem
života nekonečné}{o. Tehdy za historické chvíle se může
v mravním zanícení básník odvážit, že popřel jsoucno
smrti, jako nedlouho před tím jeho básnický a osobní
druh Oto Theer {postavil proti pouhému životnímu
jsoucnu smrt za velkost a krásu jako hodnotu vyšší.
V tom duchu v Dykově nejslavnější básni "Země
mluví" doléhá k českým srdcím úpěnlivý hlas vlasti:

"Co je to smrt? - Smrt znamená jít ke mně. - Tvá
matka Země - otvírá náruč: možno, bys jí zhrd' ?
-Pojď', poznáš, jak je země náruč měkká, - pro toho,
který splnil, cočeká.'~ A ještě jasněji rozvíjí v básni
"Asyl" ("Domy") myšlenku věčnosti národa jako svou
hlubinu bezpečnosti v přemýšlení o smrti:

"Dím tobě: není smrt.' Je pouze věčný růst.
Takový růst, že boly přebolí.

Od pólu k pólu zní nesčetných šepot úst:
růst pro svou .lásku! pro své úkoly!

J si článek řetězu. A nejsi poslední.

Ten řetěz potrvá, když zaplatil s daň času.
Nad tebou zatmí se, nad jiným rozednÍ.

A pro ten příští svit i noc tvá plna jasu."

30