moří, ani vnímati světélkování ošemetných dálek, ukládá
básník i sobě samému návrat domů a jako Moro
připouští si také sám, že před branou domova a v cestě
k dokonanému úkolu stojí smrt; tím i silným motivem
viny souvisí s "Giuseppem Morem" Dykova nejhlubší
skladba epická, ."Zápas Jiřího Macků".

i' Za prvních let války, kdy na nás doléhala především
ukrutná skutečnost věčného umírání, se Viktoru Dykovi,
který rád, jako Alferi, hrdina jeho mladistvé prósy
"Hučí jez", vystupoval s pósou a v masce "ceremoniáře
smrti", smrt zkonkretisovala, odloživši všecku hravou
zajímavost příjemně dráždící jinošského romantika;
čím pevněji se odhodlával, aby jako řadový voják
vstoupil do šiku života, tím úphiě přestává koketování se
sensací smrti ... stala se mu věcí příliš vážnou, Tehdy
píše, opět v útvaru baladického cyklu, ale tentokráte
ve slohu ostrých a drsných selských dřevorytů svůj
"Zápas Jiřího Macků", tématickou to sonatu smrti.
Věren domácí myšlenkové tradici, která ústy
Zeyerovými před ním a slovem F. X. Šaldy i Karla Čapka
po něm odpověděla odmítavě na methusalemský či'
spíše ahasverský požadavek nesmrtelnosti lidské,
nedává za pravdu paličatému sedláku z Polabí~ mínícímu,
že lze smrt přelstit a překonat. Obtížen vinou,
vztahuje na sebe Jiří Macků posléze ruku a umírá, aniž
pochopil po křesťansku smysl smrti, jako
zprostředkovatelky života věčného; padá, když vyrostl eticky, aniž
dozrál nábožensky. V tomto smyslu lze užíti o Dykově
"tanci smrti", jemuž nechybí pevná kresba
holbeinovská, onoho epitheta, jež v době purismu těšilo se u
mládeže zvláštní oblibě: námětem, provedením i pojetím
jest to skladba "civilní". K mystickému překonání
smrti dospěl Viktor Dyk teprve později, aniž, pro ně
nalezl abjektivní výraz epický neb dramatický.

,Na y.nholu slohového úsilí Dykova o epické
zpředmětnění i jeho puristické snahy o formu sevřenou a
sporou bez sebe skrovnějších složek ornamentálních
stojí archaistická legenda prósou "Krysař", starosaská
prostředím i látkou, romantická bolestným vzýváním
iluse, čistě dykovská novodobým pesimismem nad
marností nejvznešenějších vznětů. Středověkou látku, i u nás

23