pro Dyka zvláštní vnitřní význam a které zároveň
souvisely velmi živě s přítomností. Pobělohorská hra
s důmyslně napověděnou postavou Valdštejnovou v
pozadí, "Posel", nesoudí jenom české povstání XVII. věku,
které se pro radikalismus českobratrského, zcela trpného
křesťanství neodvážilo odvety, nýbrž uvažuje - úplně
v duchu "katastrofální" politiky strany státoprávní 8
o možnostech a vyhlídkách české budoucí vzpoury:
nepropásl by opět národ "příliš spravedlivý" pro fantóm
humanity a pro záhubný odkaz Chelčického o
neodpírání zlu příležitost osvobození? Zdá se velmi
pravděpodobným, že v postavě starého českobratrského
písmáka Tomáše Roha pomýšlel Viktor Dyk r. 1907 na
T. G. Masaryka, ale neminulo deset let a musil
poznati - nikoliv nerad -, že se v rozhodné chvíli
českobratrský emigrant z rodu Komenského zachoval
opačně, než předpokládal a že, nesnaže se podříditi
dobro národní dobru lidskému, sábl po meči, aby zlu
od~ral.

Vřelý ctitel Victora Huga, umný a osobitý
přebásňovatel Baudelaira, Verlaina a T. Corbiera, zamyšlený
návštěvník Paříže miloval Francii aipřemítal o její velké revoluci
jako vlastním východisku a zároveň předobrazení
novodobých dějin.;.- pozvolna kolem básníkovy třicítky
vznikala místo cyklu zosnovaného původně čtyřdílně
"Revoluční trilogie" o dvou aktovkách "Ranní ropucha" a
"Poražení" se středním "Figarem" o dvou jednáuích. Ve
hrách, jejichž aforistická dikce, provedená velmi
důsledně, se opřela o francouzského blížence Dykova, moralistu
Chamforta, nešlo ovšem o pouhou malbu dobového
ovzduší, ani o pokus "představiti světové velké drama
intimním dramatem několika význačných osob",jak svůj
záměr formuloval sám básník. Tragického ztělesnění
se domáhal rytířský pocit "victrix causa diis placuit,
sed vieta Catoni", a po scénické formě prahlo ironicky
bolestné poznání, že' každá revoluce dospěje jinam, než
chtěli její původcové, ježto luza znečistí a zneuctí
každou ideu~" Tak mínil Viktor Dyk r. 1909 a
neminulo deset let,' aby poznal, že se nemýlil: I české
"revoluční myšlenky říjnové zmocnili se její příživníci a
pozdní využitkovatelé z rodu Paula Verta, zvaného

17