Čeští spisovatelé, jimž se po národním převratu vedle
rychlých úspěchů domácích dostalo štěstí neznámého
jejich předchůdcům, že je také cizina překládá, čte
a divadelně provozuje, náleží myšlenkově k typu, o němž
platí 61oso6cké označení: relativisté. Neuznávají ani
v okruhu ideovém. ani v oblasti mravní trvale
platných ideí, nezávislých na stavu společenském a na duchu
doby, naopak stejně zálibně jako obratně ukazují, jak
sociální vývoj, technický pokrok, h08podliřské
přeskupení postupně otřásají věrou ve všecky desky hodnost
abRolutních, jež dotud byly uznávány a ctěny s vážností
takřka náboženskou. I když pronášejí své mínění s
jakousi radostnou skepsí a rozmarnou resignací,
nedovedou zatajiti, že na dně tohoto kritického poznání zeje
a čiší ilusionismus, ne-Ii přímo nihilismus, otřásající
samými základy života. Snaží se zachrániti odtud do
praktické normy, kterou sami nazývají pragmatismem
a dodávají této americké nauce podoby populárnější
a přijatelnější tím, že ji slučují se sociálním
humanismem, který dobře hoví domácí tradici. Podle jejich
pojetí nemá praktický čin menší cenu než myšlenka,
a tuto dlužno hodnotiti podle toho, pokud jest
prospěšná životu: zříkajíce se věčnosti, chceme sloužiti
časnosti a tkvěti stejně skromně jako oddaně svými
kořeny v této zemi, z jejíž půdy vyrůstají drobnější
pravdy, přístupné omezenému lidskému poznání, ale
zároveň určitému společenskému okruhu. Tyto zásady
hověly jak duchu těsně po válce, který toužil po
klidném ovzduší pro okřívající Evropu, tak průměrné
národní povaze české, která se přiklání spíše k praktické
stránce života a nerada se zahloubává do složitých
problémů a metafysických záhad - odtud i popularita
těchto relativistů, jimž nadto byla dána zvláštní
schop
3