10

jejíž: doklady vll:lPlňují etyři velké svazlky. Nerudovi
rnestacilo však, aby v kritikách sledoval dramatiekoU!
poesii domácí i dzí, postupující od velké patetiky k ja~
drnélmu realismu spioleč'enskému a s tím soubčzný vývoj
herectví od deklamačního slohu k p1rosté a hutné če~
s kosti. V teoretkk'ýCh úvahách zabýval se casovymi
otá~ami našeho divadelnictví, kreslil syntetieké podo~
b~zlnlH vůddch osobností j1evištních a zasahoval i do
hudebních sporů, háje naléhav,ě a šťastně Bedřicha Sme~
tanu \p!roti dom:áJcímu zp,átečlnidví.

V rozborech 'Pražtský'eh výstav tUllilěleekÝlch a v
0becnýich úvaMch výtvarnický'ch blyl Neruda spíše vzdě~
laným, vnímavým a Iduchalp'lným amatérem, než' odborně
usuzujícím znalcem; malířství historické i genrové jeho
dobll:l dovolovalo mu literární !plarafra2Je obtrazů, vedle
kterých si promíjel hodnocení formové; léty sílící smlysl
pro č1eskou svéráznost utrr1lěleekou napomohl NerudovL
ž~ odhadl vý2Jnam J. Manesa, Jar. Čermáka a 1\. Chit~
tussiho, V. Levého a Jos. Myslbeka.

Nejzávažinější z Nerudových kritických prací jsou
jeho úvah,H literámí, neoblm~mné lpoUZ~ na sloupC'e
denního listu; v mládí otiskl zvlášt'ě důl,ežité v "Obrazech
života", za mužné zralosti pak ve Vlčkově "Osv1ětě".
Jest 'velký ,ro2Jdíl Im'ezi oběma skup1inami, acNeruda
vždy soudil vě C'ntě , formuloval své stanovisko otevřeně,
psal s vtipem a zároveň s vážností, ať posuzoval druhy
ze školy Májové, Hálka, Helyduka, Pflegra Moravského
a Karolinu Světlou, či ať Ipo:zJdJěji vítal m1ladé umělce.
Čecha, Vrchlického a svého ~áka J. V. Sládka: útočný
a povýšený tón bouřlivákův ustoupil vlídné shovívavosti,
skoro výlučné stanovisko obsahové všestrannosti, která
neplohrdá ani zřeteli formálními, 'zejména však' odtažlité
světool:Jč'anství v duchu m'1~é humani~y zaměněn:!:! z'a
uvěldomělý požadavek básnictví osob'itě národního.