Já hynutí sil dravých i v přírody zřím říši

a vidím povmes stálý z tmy stínů ve světel výši.'"

Ale nikoliv v této poesii, nikterak odvážné sujety, tím
méně myšlenkovou náplní záleží význam Simáčkův
sociálně politický: jsou to jeho povídky "Z opuštěných
míst", "U řezaček" a "Duše továrny" i 8 dramatisací
novely o ,,Manželech Strouhalových" (s typickým
názvem "Svět malých lidí"), co mu zjednalo skromný,
avšak zasloužený nimbus objevitele alespoň látkového.
Dnes ovšem zní jako pouhopouhý trnismus slova, jimiž
r. 1890 musil hájiti oprávněnost dělnického prostředí na
divadle, a to dokonce na Národním divadle: "Proti těm
pak, kdo praví, že tento .vět • drsným svým obalem
nepatří na jeviště, stavím nezvratné přesvědčení, že
bluza dělníkova nemá menšího práva ve veškeré říši
umění než říza antická, ostruha rytířova, halena rol.
níkova, frak salonů." Slova ta ukazují, že tím větší
odvahou byly o tři roky dříve Simáčkovy fabrické po·
vídky.

Mechanismus českých cukrovarů, na nichž si
hospodářské sebevědomí let 60. až 80. zakládalo jako na
důkaze domácí svépomoci, prohlédl M. A. Simáček jako
technický úředník zblízka a těmito úřednickými zraky
se nepřestával na cukrovarské dělnictvo dívati nikdy,
nedoveda se plně vžíti do povahy lidové; často tento
"svět malých lidí" vychovává, mravouěně káře, povýšeně
viní z nedostatku síly etické. Příkrou čarou dělí dělníky
od úředníků, k nimž však rovněž není shovívavý, zvláště
sahají-li po žádoucích fabričkách bezstarostně pro svou
rozkoš, necítíce mravních závazků. Hlavní otázka, jež
Simáčka zajímá, jest sociální jen do určitého stupně a
neplyne nikterak z třídních konfliktů, jež se prý za jeho
dob v českých cukrovarech vůbec neozývaly. Věrný
obránce rodiny starého typu se opětovně táže, pokud
že
69