konkretnějším než vágní novokřesťan Mužík: připial své
dumy i politické i sociální k aktuálním událostem
časovým; neváhal označiti osoby a děje vlastními jmény; dal
svému křestanství určitý ráz evangelicko-reformační. Ale
právě dobové podmínky a myšlenkové prostředí, kde
vznikla sociálně náboženská lyrika Rokytova,
nedopouštějí, aby literární dějepis ho řadil do naší souvislosti.

Nikoliv sociálně politická myšlenka, nýbrž neurčitý
a kolísavý cit pro vyděděnce společenského řádu,
soustrast s vysílenými a vyčerpanými obětmi práce, dojetí
nouzí,. chorobou, stářím proletářl)., vzrušení rozporem
mezi chudobou a bohatstvím zabarvují básnický genre
dalších žáků Vrchlického, jehož prostřednictvím,
knihou "Na domácí půdě" počínajíc, poznávají i
francouzského mistra tohoto pololyrického druhu, Fr. Coppéea.
Usilovali o objektivisaci a skutečně dovedli na základě
trpělivě věcného pozorování střízlivě důkladným
popisem dobýti pro literaturu dělnické a předměstské
končiny Prahy, chudinské a tovární čtvrti a v nich tu onu
typickou figurku z ovzduší práce, staroby, nemoci; svou
vznícenou účastí své postavy nemírně zvětšovali, aniž
je dovedli monumentalisovati. Nepostoupili však nikdy
od individuálního utrpení k problematice třídní a odtnd
k tragice sociální, jíž se vyhýbali přímo okázale a proto
se u nich nenajdou básnické projevy o práci, o
proletářově a dělníkově místě v budoucí organisaci společenské,
o .sociální revoluci a možnosti smírného řešení, jež by se
mohly měřiti s obdobnými kusy u Čecha, Sládka, V
rchlického - statičnost pojetí i podání v mlhavém oparu
citové sympatie přímo zde vylučuje onu rozhodnost
myšlenkového a mravního stanoviska, kterou ukládalo
samo sociálně politicky bouřné ovzduší časných let
devadesátých, kdy toto genrové básnictví u nás bujelo.

Antonín Klášterský, žák spolu Sládkův i Vrchlického,
byl jak od svých ctitelů, tak i svých protivníků
považo
5

65