vhodil". Rozpor sebevědomé agrární myšlenky
sládkovské, kterou sám vyhlašuje za tradiční přesvědčení
dědovské ("Buď proklet, hrstku-li té plidy vrahům vzdáš")
a postupné proletarisace venkova rozbuřuje jeho lidové
svědomí. Ale život odcizil básníka venkovu a zařadil
nuzného bohéma mezi městské proletáře; na každém
kroku se potkával se svými společenskými bratry,
vciťoval se do jejich útrap a bídy, oceňoval tu jejich
pokornou resignaci, tu jejich náběhy k revoluční vzpouře,
tu beznadějnou věčnost této poroby ve službách
nekonečného života, neboť lid

"milosrdím jat a lítostí a zvykem

svých pout, v nichž zrodil se a bez nichž nezná žíti,
se vrací v těžší jho, pak prudší rány cítí,

a horších porobů, než sám je služebníkem.

Co jeden umírá, zas druhý k práci vstává,

a prvně na poli dnes že se chystá k dílu,

hlas zvedá vítězný a pyšný na svou sílu

lem brázdy hluboké a slavné vyorává."

Avšak sociální pesimismus, zdrcený vědomím nejen
navždy prokletého zápasu o chléb, ale i marností
spartacovských křížů, není posledním slovem básníkovým.
V době hnutí novokřesťanského, za vzniku křesťanského
socialismu, pod vlivem Tolstého a v blízkosti H. G.
Schauera, rozhoduje se Aug. Eug. Mužík pro řešení
sociálního problému ve smyslu evangelia: v závěrečné
básni "Písní života", "Bůh budoucnosti", slibuje Kristus
se svého kříže nejenom, že obrodí a potěší zoufalého
jednotlivce moderního, ale spasí v budoucnosti "nad
přítomnosti vlnami zrádnými" i celou společnost. Stálý
rozpor mezi touto důvěrou křesťanovou a pochybnostmi
pozorovatele houstnoucích stínů sociálních jest druhým
základním dramatickým motivem v společenské dumě

63