ném přilnutí k patriarchálním tradicím. Zde se lidový
konservatismus dobře snáší s novodobou demokracií, a
láska ke zděděnému mravu není nikterak na závadu
modernímu republikánství nejinak než v
Procházkových politických písničkách, prodšených radikalismem
státoprávním, nacionalistickým a demokratickým.

Z Bartošových žáků zasáhl do literárního života
účinněji jediný, a to zcela jinak, než si představoval jeho
učitel: Jan Herben. Ion, typický Slovák jiskrného
temperamentu a kritického rozumu, zůstává, podobně jako
Procházka, trvale venkovanem, a dědinské osudy leží mu
především na srdci. V rozboru, doprovázeném vydatnou
retrospektivou, zkoumá příčiny rozkladu starých
životních forem, ale těchto nemíní zachovati, naopak jako
pokrokář a reformista vítá občanské tendence liberální,
jež přetvářejí venkov i když znamenají nivelisaci a
stírání národopisného svérázu. Tímto směrem dospěla jeho
slovácká kronika "Do třetího a čtvrtého pokolení"
k protilehlému pólu než Holečkovy jihočeské letopisy
"Naši", jimž se blíží jak odporem k patrimoniálnímu
zřízení velkostatkářskému, tak prudkým antisemitismem
a do jisté míry i reformními sympatiemi: Holeček, žák
ruských národníků a slavjanofilů, touží uchovat
starodávné selství před návalem liberálních novot, Herben,
ctitel a následovník Turgeněvův, pozdravuje právě
v těchto novotách možnost a naději obrody venkova.
Ale podněty k těmto myšlenkám nenačerpal již z
ideového odkazu Bartošova, nýbrž z masarykovského
realismu, jemuž byl věrným a statečn)'JO zbrojnošem.
Teprve tento realismus znamenal novou etapu sociálního
a politického nazírání v literatuře, které úplně
vystřídalo duchovní období lumírovské.

Mladší žáci Jar. Vrchlického, jejichž básnické debuty
spadají do počátku let osmdesátých, nevolili ze svého
mistra, trvale určivšího jejich slovesný výraz,
bájeslov
61