solutna. K podobné mystice sociální, se povznesl po
Vrchlickém teprve o dvacet let později Oto Březina ve
skladbách, jež básnicky památnou "Hymnu Lazarovu"
převyšují, ježto v nich stále zůstává s pathosem slova
v rovnováze obrazová názornost vise, což Vrchlickému
bylo sice dáno v některých pohledech do dějin, nikoliv
však v rozletech do tajemných dálek dění mystického.

Zároveň odpovědí těm, kdož vytrvale vinili
Vrchlického z nedostatku zájmu a časové otázky národního
zápasu i tributem politické lyrice české, rozkvetší v I.
1887-1890 v rukou Sv. Čecha, J. V. Sládka, EI. Krás·
nohorské a Ad. Heyduka měrou nebývalou, byl sešitek
"Hlasů v poušti'· r. 1890, rozmnožený pak po třech le·
tech v "Bodláčí z Parnasu·· o další cyklus
vlasteneckopolitických znělek; obecně byly tyto kollárovské a šol·
covské sonety uvítány pro svou tendenci, aktuálnost,
politickou inspiraci, a jen výjimečně byla vytčena
jejich zřejmá závislost na nedávných Sládkových
"Českých znělkách··. Politické smýšlení Vrchlického se
jenom částečně kryje s liberálním a nacionálním
demokratismem české politiky tehdejší, a tam, kde se od ní
liší, se nejeví ani zvláště důsledným, ani právě originál.
ním, již proto, že se básník stále zmítá mezi krajní
skepsí a věrou v lid a národ skoro mystickou. Základ·
ním požadavkem se zde jeví právo národního sebe·
určení v míru se sousedy, ale s možností vnitřní ex·
panse. Ze starých práv jazykových i územních nechce
básník popustiti ani pídě, ale vedle nich žádá plnou
kulturu myšlenkovou i uměleckou; volnost přesvědčení
i bezpečí individuálního rozvoje provázejtež další
kroky šťastného národa:

"My chceme s každým v svatém žíti míru,
jen každý, co nám svato je, at nechá,

za vlastním pluhem at jen každý spěchá,

56