uzavřel Vrchlický r. 1883, jako jindy, optimistickou
hymnou "Jitro lidstva", nýbrž připojil desetičlenný
cyklus sociální reflexe "Hymna Lazarova", který se
posléze stupňuje v úchvatnou theodicei. Pod biblickým
jménem s historickými pohledy na různé formy svého
utrpení a bídy přednáší tu svůj rozryvný monolog věčný
paria společnosti lidské, vtělený dnes do proletáře
moderního, který vždy nesl risiko hmotného i
myšlenkového pokroku člověčenstva. Hned ve vstupní básni hrozí
mocným tohoto světa, že za ním jako lačný chrt jde
revoluce, ale v zápětí vyznává, že ho neosvobodila ani
Velká revoluce francouzská, jako mu z okovů
nepomohlo křesťanství se svým soucitem; i nadále se
nadarmo dovolává lásky a práva. Lidstvem, které vykořis<
ťuje práci proletářovou ve prospěch svého sobectví a
své pýchy, vládne Satan, a sám Bůh se projevuje
lhostejným i bezmocným vůči bídě Lazarově. Uchvatně se
nad básní rozklene žebrákova vise, podle níž slunce i
sám Bůh strádají existencí žebráckou:

"A já tvrdím směle,

on rovněž žebrák jest, neb lásky nezná,
a světů vír, sfér hudba přelíbezná,

mu s čela dumy nezaplaší ztmělé,

sám dokud Lazara jak svoje dítě

on nepozvedne."

Ne pouze smír světa, ale pravé bytí Boha závisí na
osvobození Lazara-proletáře a na jeho povýšení k
důstojenství skutečného syna božího. Tato theodicea, kterou
bude doprovázet Lazarovo odpuštění všem dosavadním
utiskovatelům a počátek věčného bratrství v lidstvu,
slučuje živel náboženský s prvky sociálními: vyvrženec
společnosti povznese se k pravé důstojnosti lidské a
současně Bůh, jsoucno nejvyšší, dojde plnosti svého Ab·

55