národního úsilí, trpce lituje ztracené půdy, ale hned
dodává:

"A přece kdyby náhle jakýms divem
nás k výši vznesl nové moci vznik,
a já zde viděl v ruchu bojechtivém

zpět k horám těm svých bratří zbrojný šik,
by násilím je znovu o panoval

a jak nám soupeř činil po sta let,
jej mocí umlčel a v pouta vkoval

a cizoty tam všechny znaky smeť Č
tu na ně, přisahám při bohu živém,
bych zvolal hlasem kárajícím: Zpět!"

Ale vzápětí - a tu jest důkaz sil stařecky ochablých
- se básník sám, přímo násilně, vytrhne z těchto
kárných úvah o neoprávněnosti politiky národně odvetné
a za jakýchkoliv podmínek dobyvačné, aby se ukonejšil
dvojí důvěrou v budoucnost: samé podstatě naší národní
povahy se příčí jakýkoliv imperialismus, a věk
všelidského smíření bez bojů a krve nadchází. Horuje s
naivním optimismem:

"Vždyt cítíme již na své skráni vláti
dech jitra - velké světa obnovy,
kdy nebude se dějem slavným zváti
vražd, klamů, loupeží děj surový,

a kdy též mocný sok náš zhrdne slávou,
jíž v triumf řinčí jiných okovy."

Takto posledním politickým projevem Sv. Cecha jest
politická utopie, a sociální utopií se zanedlouho potom
uzavírá i jeho básnické přemýšlení o otázkách
společenských; jako na samém začátku básnické dráhy, děje se
to nikoliv v uzavřené komposici, nýbrž ve volné řadě
cyklické.

43