"Kéž nepřítel se s živlů vztekem spojí,
kol zuří pochodní a ocelemI

At kdokoli - zdar budiž jeho zbroji:

Kdo pána vrah, tent naším přítelem!"

Neočekávaný obrat, jímž pouhý rok po "Písních
otroka" zahajují "Modlitby k Neznámému" poslední,
myšlenkově ucelené období básníkova vývoje, měl především
vnitřní příčiny, neboť v nějakých změnách veřejných
poměrů důvodů proň nebylo. Sama okolnost, že básník
věnoval nyní celou knihu náboženským dumám a úvahám,
jest karakteristická; dotud se uchylovaly u něho meditace
a diskuse tohoto druhu do pouhých episod děl, zaměřených
zcela jinam. Zvýšený zájem náboženský jest doprovázen
zároveň silnou obrodou etickou, a to nejen ve smyslu
pospolité humanity, nýbrž přímo sebeobětovného
altruismu. Velká vlna novokřesťanství, probíhající právě v této
době celou evropskou civilisací, zachvacuje také
někdejšího agnostika a liberála českého; není asi příliš odvážno
mluviti tu o přímém vlivu nauk L. N. Tolstého, který
jako ruský myslitel měl k Sv. Čechovi přístup daleko
snazší než příbuzní duchové západní. Ve shodě s ním
zavrhuje Sv. Čech nejen každý násilný výboj, ale i
veškerou násilnou obranu a nevyjímá odtud ani oblast
národního zápasu, který neváhá odsuzovati, pokud by se
příčil zásadám pospolité lidskosti - heslo národa a jeho
samostatnosti pozbývá v Čechově stáří významu
hodnoty absolutní. Rovněž však v okruhu sociálním, kde
s důrazem vymáhá důstojnost, právo a účastenství ve
veřejném dění pro všecky třídy bez rozdílu, odmítá
Sv. Čech v posledním svém období otevřený boj a zbrojné
měření sil:

"Však odmítáme každou

zbraň temna, úklad s vraždou,
kdož vzteklé vřavy syti,

41