až budu tam, ó snad bych rád
se přišel k tobě vyplakat,

ó moje rodná země!"

Pronikavě postihl J. V. Sládek, že nejen nesnesitelnost
hmotných poměrů domácích, ale i vrozený pud tažného
ptáka žene vystěhovalce z vlasti, kterou miluje, po níž
bude toužit a kterou přece opouští. A zcela ve shodě
s křesťanskou odevzdaností do vůle boží, která vedle
věrnosti rodu a půdě jest vůdčím motivem "Selských
písní" a "Českých znělek", svěřuje se emigrant řízení
božímu, ať ho vede k volnosti nebo v porobu. Jest to
skutečná poesie náIJoženská, která pro všecky děti boží,
ať věrné domovu, ať hledající štěstí v dálce, určuje jednu
vlast nezcizitelnou, jeden domov, jehož vůbec zraditi
nelze, jedno středisko stále přítomné: náručí boží,
v němž se sejdeme zas.

Literárnímu dějepisu nemůže stačiti, aby v
kolektivním přehledu shrnul myšlenkové te'ndence doby a
básnické školy vyjadřující vedle uměleckých hodnot také
její společenské a politické úsilí. Takový povšechný
obraz třeba doplniti individuálním výkladem o tom,
kterak velké slovesné osobnosti ve svém vývoji
básnickém zrcadlí dobové znaky, naplňujíce je vlastními
zkušenostmi, obměňujíce je podle zákona své tvořivosti a
vtiskujíce jim osobitý svůj ráz. To poznáme z Ruchovců
nejlépe u obou velkých poetů školy, u Svat. Cecha a
J. V. Sládka, kteří se namnoze doplňují. Sv. Cech
pokračuje myšlenkově v tradicíoh obrozenských, ale
dodává jim rázu politicky a společensky aktuálního;
zpracoval již v mládí četné vlivy západní i východní
Evropy, jeví se na vrcholu zralosti produktem a výrazem
domácího prostředí, i když jeho složitý a namnoze
rafinovaný sloh básnický řečnického a dekorativního
nikterak nepokračuje ani v tom, co odkázala předbřeznová

32