čeští spisovatelé a básníci věrni, když běží o
vystěhovalectví v době přítomné.

Nejeden předsndek, zvláště citový, bránil tom ll, aby
se veřejnost zabývala kriticky otázkon vystěhovaleckou.
Slavjanofilské nadšení horovalo pro emigraci na Rus,
hlavně na Volyňsko a Podkavkazí; náprstkovské heslo
"co srdce pojí, moře nerozdvojí" i obdiv českých
svobodomyslníků pro demokratismus Spojených států
přenášely se přes postupné odnárodňování amerických Čechů,
kteří, slavnostně vítáni, občas navštěvovali starou vlast,
aby se v ní pochlubili hmotným blahobytem, po případě
i rozkvětem českého novinářství za mořem; jen odliv
lidového živlu plnými proudy z jižních i západních krajů
českých do Vídně budil v starostlivých vlastencích
obavy, jimž dal projev K. Klostermann v románové kronice
"Za štěstím", a podobně odsuzovali i spisovatelé
severovýchodních Čech, K. Světlá, A. Stašek a Rais stěhování
živnostnictva a dělnictva českého do zámožnějších krajů
německých neb poněmčilých. Básníci viděli do problému
přesněji a příměji, ač i jejich pohled byl namnoze citově
zamlžen. Opět tu V. Šolc stojí mezi prvními průkopníky.
V působivém velkoměstském obraze "V nádraží"
houstne tesklivá nálada dělnických vystěhovalců ze zchudlého
selského rodu ve velebně kárnou postavu starého děda,
jenž se přese všecku bídu ne muže odhodlati, aby se také
vydal v cizinu, ale před odjezdem svých milých shrnuje
všecky mravní i citové protesty do výmluvného
monologu, kde horuje také:

"Však, děti, snad to přece křivdou jen,
opustit zem zděděnou po otcích,

již hájili až do těch hrdel svých,

a cizím dát ji námezdníkům v plen.

30