vedena revolučním převratem či humanitní evolucí. Čím
více přibývalo mu let, tím se určitěji přikláněl k řešení
smírnému, umožněnému dorozuměním stavů a tříd v
pospolitém díle lidskosti a lásky; poznáme ještě tyto
poslední etapy jeho sociálně politických názorů, vychylující
se namnoze z okruhu cítění a myšlení rochovského. Ale
již nikdy se mu nepodařilo to, čemu jest se tolik
podivovati v "Podzemním hlase" z "Nových písní".
Básník, pro nějž bouře, ať přírodní ať společenská, byla
nejsilnějším zážitkem a zároveň nejplodnějším tvůrčím
motivem v domnělé tišině věků, kdy se leda zápasy
evropských velmocí zdály pravděpodobnými, vytušil
blízkost podzemní bouře sociální a sugestivním slovem
vyjádřil plnost času, uprostřed něhož se, nikoliv o
almužnu a milosrdenství, nýbrž o právo a moc přihlásí
bohatýr chudý, dělnický hrdina budoucnosti.

Ještě jedna společenská otázka znepokojovala sociální
politiky i veřejné mínění v letech sedmdesátých a
osmdesátých, a jsouc plodna motivicky i hovějíc
vládnoucímu sklonu exotickému, vnikla mnohonásobně také do
literatury: problém vystěhovalecký. Jest nemálo
příznačno pro období historicky orientované, že i tento
problém ve své aktuální podobě vlastně aktuálně
hospodářský, předstupuje tehdy namnoze v perspektivě
dějinné a s motivací náboženskou jako konflikt domova
a víry v národě reformačním, nad nímž zvítězila moc
protireformační. Ale ježto stojíme úplně uprostřed věku
liberalistického, rozhodují se spisovatelé zpravidla pro
domov proti víře a odsuzují emigraci do ciziny jako
úhonu národních statků, i když exulantům náboženské
přesvědčení nepopřává řešení jiného; Alois Jirásek,
oslavovatel církve české, nedovede v "Sousedech",
"Emigrantu" a vlastně ani ve vyzrálém "Temnu"
překo,nati tohoto stanoviska. Nelze se diviti, že mu zůstanou

29