Byl to opět SV. Cech, kdo nejurčitěji a nejtypičtěji
vyslovil vztah své doby a jejích básníků k otázce dělnické,
to v témže "Lešetínském kováři", který tak názorně
zobrazuje odpor tradičního řádu domácké živnosti proti
cizáckému kapitalismu, organisujícímu výrobu tovární.
O kovářův neústupný odpor proti německému fabrikantu
se sdílejí představitelé tří tříd, jež jsou obětí nové
hospodářské soustavy, rozrušivší záhubně staré útvary
životní: starý soused Brázda, jenž se stal bezzemkem a
pozbyl veškeré půdy pod nohama, ztroskotavší
vystěhovalec ]óza a tovární dělník Prokop. Kdežto Brázda a
Józa klesají pod osudem individuálním, který v jejich
mysli živí vzdor a chut k osobní odvetě, zosobňuje
Prokop "v malé kupě soudruhů svých s lící utýranou"
revoluční uvědomění třídní a dělnickou odvahu k
otevřené vzpouře; ta ho spojuje s kovářem, živnostníkem na
zděděné půdě, jakmile se tento vzchopí k odporu proti
představiteli kořistnického kapitálu. Na rozdíl od kováře,
zosobnění to české tradice, hlásí se v Prokopovi princip
mezinárodní, "vášeň ztýraného lidu, lidu s otčinou a řečí
různou, spiatého běd sterých páskou hrůznou", ale
zároveň se hlásí také velmi probudilá inteligence,
uvažující pronikavě o poměru práva a moci, morálky a
zákona - básník jest k němu krajně spravedliv, i když
se nesrovnává s jeho zásadami socialisty velmi
opravdového. Když na sklonku osmdesátých let bušilo
socialistické hnutí dělnické se sebevědomou energií na brány
českého života veřejného, chovali se k němu básníci
mnohem méně zdrženlivě, než oficiální politikové. Byli
dosti velkodušní, aby v sociální politické straně,
organisované německými myšlenkami dílem z Vídně, dílem
i z Říše a vyznávající okázale internacionalismus,
rozpoznali její české lidové nositele s typickou tváří
domácí, se zřejmými stopami dávného českého
demokratismu. Horoucí, nikoliv však zaslepený nacionalismus

26