A nejinak i v próze výpravné: nikoliv Ruchovci sami,
nýbrž spisovatelé, kteří je spojují s generací májovskou,
Jakub Arbes a o mnoho později Antal Stašek, pokračují
v dráze nastoupené K. Sabinou a PElegrem Moravským
a ukazují v románových skladbách, kterak třída
továrního dělnictva se svým zápasem o chléb a společenskou
spravedlnost, se svým smyslem pro osobní čest i ná·
rodně jazykovou záchranu se stává stále významnější
složkou českého života sociálního v městě i na venkově
a pravou nositelkou toho, co máme nazývati lidem.

Vlastní Ruchovci dlouho neposlouchali výzvy, kterou
v almanachu Skoly pronesl s takovým důrazem Jaroslav
Martinec k inteligenci, aby přemýšlela o příčinách
nespokojenosti "chátry" a snažila se usmířiti ji. U Mir.
Krajníka, Em. Miřiovského, Rud. Pokorného, Lad. Quise,
V. Snajdra se v horlení proti otroctví ozve časem vedle
vůdčího motivu vlasteneckého také sociální tón, který
zní i pod jejich nečetnými obrázky lidské bídy v městě
i na vesnici. Také EI. Krásnohorská, v jejímž českém a
slovanském buditelství zanikají ostatní myšlenky a city,
příležitostně s výmluvností sobě vlastní zaveršuje o těch,
kdož "nám rovni před přírody svatým soudem, z nás vy·
hoštěni jsou jak horší brak" a o tom, že "padá bída vy·
děděných davů jak žhavý pohled na šťastného hlavu",
aby posléze nikoliv v duchu sociální spravedlnosti, nýbrž
soukromé dobročinnosti jako "vykoupení z těchto vin"
doporoučela "milosrdný, dobrý, smírný čin". Ostřeji,
z plnosti bolestného prožitku, dotkli se otázky
dělnické v začátečnických básních, jímž osud nepopřál ani
pokračování ani uměleckého rozvití, dva mladí veršovci,
oba sami proletáři, František Simeček a Antonín Koukl;
tento postavil šolcovský motiv "ruky mozolné" do sao
mého středu své lyriky a skromných balad sociálních a
s působivou drsností hájil dělníkova práva i na práci
i přiměřenou mzdu.

25