lého proletáře proti zaměstnavateli,
továrníku-kapitalistovi, z níž šlehají plameny revoluční odvety:

"Jen hoduj - bohat jsi -- jsi pán!
Vždyt bdím tu já - já bída holá!
Zda víš, žes v moc a soud mi dán?
Jen ruky mé jedinké hnutí

a krásný palác tvůj se zboří.

Mníš, jen páni směj' být krutí

k té chátře, co se posud koří?

Tak slepá je ta tvoje pýcha;
že v lidu lásky nehledáš;

nevíš, že v člověku hněv dýchá,
a cit, jichž aspoň šetřit máš.

Ty z nich, jak z šneků tul. chceš ssáti,
pak odhodit tu skořepinu.

co jejich jest, jim nechceš dáti,
jenž zrozeni jsou pro mizinu!"

V motivickém chodu a zvláště ve smírném závěru
sociální balady Mayerovy byla omylem spatřována pouhá
napodobenina sociálně politické a ostře tendenční básně
Freiligrathovy z revoluční sbírky ,,<;a ira": ale kdežto
protipruský a protimonarchistický topič na porýnském
parníku u Freiligratha odsouvá výbuch proletářské
revoluce jen dočasně na dobu příznivější, vzdává se u
humanitního básníka českého, proniknutého očistným
světlem společenské soustrázně, dělník, kterému nechybí
ani národní uvědomění, myšlenky na katastrofální
odvetu vůbec, smířlivými a hlubokými slovy: "Však žij!
ne všech to vykoupení, jednoho tyrana-li v světě není!"
Mezi básníkem německým a českým zeje tedy rozdíl
velmi podstatný. Nikoli však předčasně zesnulý Rudolf
Mayer sám, nýbrž i mladší jeho druhové z ruchovského
pokolení musili se znovu vraceti k ústřednímu
pro
23