všedního stupně opravdu byl, dokázal velkorysou
básnickou persifláží mezinárodního opičáctvÍ a snobismu
v "Hanumanu" i duchaplným výsměchem učené
pedanterii, zasnoubené se samolibým vlastenectvím v
"Kratochvilné historii o ptáku Velikánu Velikánoviči".

Dohy, kdy se síla myšlenky, citu a vůle soustředí na
ohranu proti zevnímu nehezpečí a proti nepřátelům
národního neh třídního celku, mívají zřídka náklonnost
k přísnějšímu sehezpytování a skutečnou schopnost
autokritickou; v seheohranném napětí se to jeví
povážlivým podlamováním vlastních sil. Tak bylo po
analytické sehepitvě generace Nerudovy mezi Ruchovci, kteří
velmi nelihě nesli, když v následujícím, realistickém
pokolení zazněl přirozenou reakcí káravý hlas
sehezkumného ohviňování. Tehdy adresoval Sv. Čech
"věčným karatelům" výstražné verše:

"v čas důtky pelyněk je lidu zdravý,
a neškodí též perné šlehnutí;

než stálým haněním se málo spraví,
a věčný nářek jen se znechutí.

Dlí náprava, kde každý jenom káže
radš chop se díla, kdo máš zdravé páže!
Co prospěje, když tupit jenom znáš

čin ostatních, že není lepší, větší,

jím bereš chut a sám nic nekonáš?

I malý čin je víc než pouhé řeči."

Takto si vysvětlíme uprostřed této literatury, psané
spisovateli měšťany pro měšťanské čtenářstvo o
soukromých i veřejných formách huržoasie, tak shovívavou
šetrnost k této třídě i tam, kde se autor tváří satirikem;
nezapomeňme ani, že v téže dohě i sám Neruda, celým
temperamentem mnohem dravější než hedváhný
samotář Čech a nadto podle rodu, zásad i záliby příslušník

21