proti buržoastickému řádu. Dojista nabyl pohodluý a
přízemní blahobytník, v předsudcích bezstarostného
garconství zestaralý pražský domácí, pan Matěj
Brouček, názorné konkretnosti tím, že ho autor v mírné
sebeironii vyzbrojil rysy vlastními, ale tím zároveň
utrpěla satira společenská. Nezesílila ovšem ani tím, že
proti tomuto prototypu měšťanského středocestí jsou do
účinného, ale mnohdy jen drastického kontrastu
postaveni představitelé výjimečné výstřednosti, na níž není
nic typického a tím méně sociálně průkazného: éterické
stvůry měsíční romantiky, husitští radikálové
náboženského a mravního rigorismu, staromódní básník, odci·
zený životu, učený pedant, žijící jen svým
antikvářským libůstkám - všem těmto domácky a časově
zúženým donům Quijotům se nedostává obecnější platnosti,
jakou nelze přisouditi ani Sanchu Pansovi z Vikárky.
Požívačnou a střízlivou pozemskost tohoto měšťáckého
sofika nekonfrontuje Sv. Cech se společenskou a
mravní skutečností denního života občanského, nýbrž s
extravagancemi snů, přeludů a vidění na okraji
banausního požitku, v němž ztrácí vědomí své úsoby a jest
vlastně odsouzen k trpnosti - hle, satira, která klouže
jen po povrchu života a nezarývá do jeho masa!

Nebylo tomu jinak ani u jiných humoristů
rochovského a lumírovského období, pokud se odvažovali
nevýbojné satiry na svou měšťanskou třídu, a to spíše na
její zvykovou tradici než na její mravní jádro, u
Heritesa, Liera a zvláště u Herrmanna, který v otci
Kondelíkovi zopakoval a zhrobil pana Broučka, aniž se vůbec
pokusil postaviti proti svému otylému živnostníku
jakýkoliv kontrast živlu nešosáckého neb dokonce
výstředního. Ovšem ani básnický Cech ani prosaický
Herrmann se neztotožňovali se svými českými a pražskými
Pansy, ale byli k nim oba shovívavější, než se sluší na
skutečné satiriky, a že alespoň Sv. Cech satirikem
ne
20