přísného smyslu pro odpovědnost mravní, Eliška
Krásnohorská, neunavně kárala své družky pathetickými
výzvami veršovaného řečnictví i vtipnou satirou
duchaplných bajek, vědouc, že tím plní týž úkol, jemuž její
velká přítelkyně Kar. Světlá v posledním obdohí svého
tvoření zcela obětovala básnickou integritu svých prací.
A jiná žačka a pokračovatelka Kar. Světlé, Teréza
Nováková, zahajuje svou činnost beletristickou kritikou
malodušných a zcizáčtělých dcer české buržoasie, ať
v cyklu kárných povídek humoru poněkud zahořklého,
"Z naší národní společnosti," ať v prvním, nevalně
zdařilém pokusu o větší skladbu výpravnou
"Maloměstský román". Přemíra této kritiky a satiry jedné,
právě národní stránky života ženského způsobila však,
že se jak od spisovatelů, tak od spisovatelek dozvídáme
příliš málo kladného o mravně společenském poslání
ženině, jak si jej představovala období občanského
liberalismu: o jejím účastenství ve výchově dítek i
dospívajících dívek, o její výchovné péči o služebnictvo, o
její činnosti v korporacích chudinských a sociálně
ochranných, o jejím působení ve spolcích vzdělávacích
a lidovýchovných. Vysvětluje se to namnoze
nedostatečným zájmem literatury té doby - a to nejenom
české - o dospělou ženu vdanou a o její osudy, které
si směla jen zcela výjimečně určovati sama: oltářem
opravdu v životě i v literatuře se končila její osobní
svoboda i hluhší zájem o její osobnost.

Obraz ruchovské literatury, vycházející z měšťanstva
a obracející se hlavně k němu, by nebyl úplný heze
zmínky o vypuklém zrcadle typisující satiry, které
největší z Ruchovců, Sv. Čech, nastavil v panu Matěji
Broučkovi pražské české buržoasii; běží však tu
nesporně spíše o satiru na filistra, kterou podniká v jádře
romantický umělec, než o satiru, namířenou proti
měšťáctví se stanoviska jiné třídy společenské a z odporu

2*

19