aby dospěl k zavern o neslučitelnosti selského češství
s aristokracií rodovou; po letech pojal otázku tu velice
podobně s týmiž výsledky A. Sova v "Tómě Bojarovi".
Jos. V. Sládek, k jehož nejdůvěrnějším přátelům od
mladosti náležel český šlechtic-demokrat, zdůrazňoval
proti neoprávněné pýše urozeného panstva zaslouženou
hrdost sedlákovu, který má urozenost svou, a v
ironickém čísle "Českých písní" se posměšně obracel k
aristokratům "Hoj, vy naši páni šlechtici" káravou řečnickou
otázkou:

"Hoj, vy naši páni zemani,
mlékem, krví českou chovaní,
kdy pak vy to přece poznáte,
že k té zemi srdce nemáte?"

Ale Jos. Holeček jde mnohem dál, neboť jako ruští
"národní ci" stále krouží kolem myšlenky pozemkové re·
formy: co šlechtici kdy selskému stavu ubrali z půdy,
aby si tím ucelili své latifundie, musí mu opět vrátit a
tím pomoci venkovským bezzemkům, kteří jsou namnoze
obětí zvůle aristokratů a jejich předků; kritika se tu
již stupňuje přímo v hrozbu, jejíhož splnění se Holeček
ještě dočkal. Skoda jen, že právě v této řeči naléhavost
jeho stavovského požadavku nebyla v rovnováze se
spravedlivostí smýšlení, a že se jeho znalost
aristokratického světa jeho českých Schwarzenbergů, na něž v
"Našich" míří, nemohla ani zdaleka rovnati jeho prožitým
vědomostem o domácím selství, takže právě tyto stránky
jeho selské epopeje zůstávají blíže pamfletu a paskvilu
než mravoličné epice, typisující skladnými postavami
celý osud kraje v přesně vymezeném úseku časovém
a při tom pod zorným úhlem národních dějin.

Vytlačování rodové aristokracie s čelných míst
veřejných souviselo se vzrůstem sebevědomí třídy
měšťanské, která se vedle rolnictva v této době obecně pokládá

16