ke Glěbovi Uspenskému, aby se v. letopisech selstva
našel sourodý obraz "vlády země".

Polemik a pamfletista, který v Holečkových
"Našich" myšlenkovou inspiraci určuje, ale
básníku-psychologovi pero z ruky vyráží, má namířeno proti
aristokracii způsobem, převyšujícím daleko veškeré skeptické
projevy, všecka zásadní odmítnutí, všechny invektivy
proti šlechtě mezi Ruchovci. Bylať otázka šlechtická
Eridiným jablkem české politiky let šedesátých a
sedmdesátých: pro princip státoprávní rozestoupli se hned
po obnově konstituce a života sněmovního čeští
aristokraté na šlechtu historickou a ústavověrnou, z níž pouze
ona postupovala svorně s ostatním táborem českým;
hlavně pro spojenectví konservativních politiků se
šlechtou historickou odtrhli se od nich Mladočeši a utvořili
samostatnou stranu; .s ostatní mládeží se sdíleli
Ruchovci o stanovisko mladočeské. Nepočínali si však
všichni stejně radikálně. Obecně byl sice opuštěn naivní
optimismus Bož. Němcové, který jak v "Babičce", tak
v "Pohorské vesnici" ukládá šlechticům právo i
povinnost zasahovati blahodárně do lidových osudů a v duchu
pomocné humanity vyrovnávati tam rozpory - to byl
typický zorný úhel předbřeznový. Neruda, drsný
demokrat z domova i podle politického příslušenství,
zavrhoval šlechtu vůbec, počínaje mladistvou nenávistnou
"Poslední baladou" a konče pozdními epigramy, kde stejně
měří staré šlechtě - nové šlechtě. Avšak jeho redakční
druh a přítel Ferd. Schulz, jenž aristokracii znal z
autopsie, spojoval, nejinak než A. V. Šmilovský s kritikou
šlechty v úpadku naděje v její obrození živlem
občanským a účastí na veřejném životě. Sv. Čech věnoval celý
"Zpěvník Jana Buriana" tématickému řešení téhož
problému, který k jeho rozpačitému hrdinovi, českému
zemanu, přistupuje v podobě erotického pokušení a na
nějž se sám dívá hlavně s hlediska jazykově národního,

15