Nejdále v tomto nikoliv jen kultu selské složky
národa, nýbrž ve zdůraznění třídního a stavovského agra·
rismu došel Josef Holeček, věkem a původními styky
blízký Lumírovcům, ale názorově pravý Ruchovec, zvláště
také pro svůj důmyslně a soustavně propracovaný sklon
k slovanskému jihu a východu; jsa hrd na své rodové
kořeny v starodávném selském gruntu jihočeském i ná·
boženskou minulost svého kraje, ověřil si své stavovské
sebevědomí "národnickou'" filosofií ruskou a posílil je
tendencemi mohutnějícího hnutí agrárního u nás
-dlouhý věk a pozdní zralost mu dovolily dočkati se
úplného vyspění politických zásad i forem, které byly
za vlastního rochovského období teprve v rozpuku.
Pravým člověkem božím v duchu skutečně křesťanském
může se Čech státi jenom na venkově jako pracovitý
sedlák neustupující anipíd' z půdy, zděděné po otcích.
Zdokonaluje sice zemědělství a hospodářství, odkázané
mu předky; "orá hloub a snáze", ale především pracuje,
hloubá a činí dobře bližnímu ve svém okolí. Hlásí se
k českobratrství, aniž se sdílí o zásadu Chelčického
"neodpírati zlu": bráníť se tuze, jakmile ho svádí někdo
k odrodilství a ke zpanštění, jakmile ho láká do města
a hlavně jakmile usiluje o jeho statek, aby usedlíka
proměnil na bezzemka a svobodného sedláka převedl do
panských služeb. Jestliže vesnická povídka česká, zvláště
na svém konservativním křídle od Frant. Pravdy po
K. V. Raise (pod jehož genrovým mravoličným
realismem uhodli význační mluvčí Ruchovců svorně a správně
názory a zásady své skupiny), horlila neunavně proti
rozkladnému vlivu města na venkov, vyhrotil Jos.
Holeček tuto tendenci s naléhavostí až patriarchální. Ale
nikdo se tomuto agrárnímu filosofu ani z vrstevníků
ani z následovníků nemůže vyrovnati v názornosti a
konkrétnosti, s jakou ukazuje, že sedlák bez půdy
společensky i mravně hyne; bylo by třeba jíti až na Rus

14