čence pozornosti zvláštní. Sv. Cech jest zastoupen
valmanachu dvěma čísly úplně různorodými, která výrazně
ukazují k složitosti jeho mladistvého vývoje. V
"Chaloupce", ironicky vyčítavé sociální baladě v úsečném
a písňovém tónu prostonárodním, uvázl začátečník
doposud v básnickém slohu svých předchůdců a učitelů
z "Máje"; nejinak by strohý osud mladé prostitutky a
jejího lehkomyslného bratra sebevraha byli Neruda neb
Hálek zpracovali s touž snahou o jadrnou stručnost.
V "Husitovi na Baltu", historické romanci řečnického
a pathetického přednesu, stojí však mladý mistr na
vlastní půdě. Nejen že se mu dějinný příběh přetváří
v mrákotnou visi, ale z velké minulosti padají paprsky
světla naděje a hrozby do temné přítomnosti. Ale ještě
více: úryvek z české epopeje, jíž se dodává světového
dosahu v dějinách zápasu za svobodu ducha, dostává za
pozadí živel mořský, nasycený pro básníka i jeho čtenáře
dráždivým kouzlem exotickým - takto s velkou
odvahou myšlenky i slova zbudován most mezi domovem
a světem. Jméno Jar. Martince zná dnes málokdo, a
přece právě jeho podíl v "Ruchu" jest zcela originální.
V obou jeho básnických příspěvcích "Chátra" a "Na
hřbitově" se hlásí oproti stále opakovanému
vlasteneckosvobodomyslnému a politicky liberálnímu horlení
Ruchovců zcela uvědomělá a vysoce naléhavá nota sociální,
v druhé básni, jež by byla sotva vznikla bez
"Hřbitovního kvítí" Nerudova, s přídechem sentimentálním, ale
zato v první s celou mužností domyšleného protestu a
přísné výstrahy. Proti měšťanské, zámožné společnosti,
k níž básník sám náleží a kterou oslovuje, staví "chátru",
opovrženého dělníka, strádajícího proletáře, zoufalého
vyděděnce, pro nějž beati possidentes nemají soucitu
ani pomocné ruky. A tu ukládá sociální humanista svým
druhům z téže společenské třídy: "Vy díte, že to sprostá
chátra, - a znemravnělá, zhýřilá. - Leč zřídka vaše

6