28

ocítaji se často ve spojeních velmi působivých,· na př .• lampy
rudá zář ubledlou mu polila tvář« (zp. lL, v. 232 a 23~),
»nad temné hory růžný den vyvstal« (zp. III., v. 1), .ohromn,
jako noC'i stin v růžový strmě nebes klín - nejzáz vrchů
nejvyšší stále (zp. III., v. 13-15), .• nad temné modro hor
brunátné slunce rudé zasvitnuloe (zp. lIL, v. 16 a 17),
.veslování "modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání« (zp. lIL, v.
2a 23), »modravé páry z lesů temných v růžové nebe stoupajíe
(zp. lIl., v. 5 a 6), .vyšlého slunce rudá zář zločince bledou
barvi tvář«(zp. III., v. 74 a 75), »nad dálkou temných hor
poslední požár plál« (zp. lIL, v. 178), a nejpropracovaněji: -za
tou v dálce pode mraky temnorudý požár hoří, dlouhý pruh
v plamenné záři, západní rozvinut stranou, po jehožto rudé
tváři noční ptactvo kola vedší, jako by plamennou branou nyní
v dálku' zalétalo. (lnt. 11., v. 14-21).

Obzvláštním kouzlem však působí, kde Mácha kombinuje
se zelení, barvou, jež dlouho mu byla cizí; tentokráte nejen
jednodušeji s bělí, -v jezeru zeleném bílý je ptáků sbore (zp. III.,
v. 20) a .tam v dolu zeleném roznáší bílý květe (zp. lIL, v. 28),
nýbrž i mnohem uměleji s modří a bledým jasem, .daleko přes
jezero hledí; tu se jí modro k nohoum vine, dále zeleně zakvítá,
vždy zeleněji prosvítá, až v dálce v bledé jasno splyne« (zp. L,
v. 41-44).

Takové barevné jemnosti byly Máchovi v »Krkonošské
pouti« je8.fě nedostupny, ač právě tam se básník malíř barevně
a světelně osvobozoval jak od jednotvárné temnoty nočních
elegií, tak od jednostranného světelného ladění Byronova. Povšimli
jsme si poněkud zevrubněji této podceňované stránky Máchova
tvoJ'eni, a srovnavše stanovisko • Krkonošské poutie i s pracemi
předchozími i s pozdějšími, znovu jsme dovodili, že .Kl'konoŠská
pouť. stojí na důležitém přechodu Máchova uměleckého vývoje.
Toto její význačné postavení ospravedlňuje obšírný rozbor, jejž
jsme věnovali nad jiné památnému zlomku našeho básnictví.