27

,> Máj e" raději seskupení barevná, - celek působí dojmem tak
svěžím a barvitÝnI, že ne neprávem bylo řečeno: »co je to
jiného než jednoduché, a v prostotě své přec plné a syté, přírodě
odpozorované epitheton homerské? (Jar. Vlček, »Několik
kapitolek z dějin naší poesiec, str. 86). Přehled těchto barevných
epithet a obrazů z lOM áj e. přispěje snad k hlubšímu poznání
Máchy jako lJásníka malíře. '

Epitheta bílý a bledý dostalo se přečetným zjevům; bílé
jsou: dvory, kaple, lebka, líce, města, mrak, ňadra, obláčky, pláště,
příkrov měsíce, ptáků sbor, šat, věže, zdi, zuby; bledými Mácha
nazývá lebku, měsíc, stín dvorů; lunu překrásně jmenuje bledě
jasnou, jasně bledou (zp. 1., v. 21). Několikráte pojem bělosti
sesílen gradací, tak v popise zimní krajiny: 'po dole, po horách,
lesy, jezerem, polem co příkrov daleký sněhu se bělmo táhlo,
co příkrov rozstřený, nad lebkou i nad kolem- (zp. IV., v. 14 až
16) a v líčení lebky Vilémovy: .až vzešlá luny zář i mou
i lebky té bledší činila tvář« (zp. IV., v. 57 a 58). Pro
kontrasty světla a temnoty jsou zvláště charakteristická místa:
.holoubátko sněhobílé pod černým mračnem přelétá« (zp. 1., v. 81
a 82), .vížka ční nad stromů noc, její bílý stín hlub okoť
stopen v jezera klín. (zp. 1., v. 111-113), »temný vod klín,
vše lazurným se pláštěm krylo, nad vodou se bílých skví šatů
stín« (zp. 1., v. 135-137), »vždy bledý, bledší její (lampy) kmit
až vzadu zmizí její moc, a pustopustá temná noc ostatní díl
zastíní- (zp. II., v. 225-228), »V rozlehlých rovinách spí bledé
luny svit, kolem hor temno je, v jezeru hvězdný kmit« (lnt.
1., v. 1-2), »nade temný horní stín vychází hvězdy v noci
klín« (zp. 11., v. 117 a 118), »jak světlo stín se střídá« (zp.·
lL, v. 124) a »kolem něj zástup jde - co nebem černý mrak,
z něho co blesku svit - v slunci se leskne zbraň (zp. lIL,
v. 52-54).

Ale není to pouze temno (temné jsou: dálka, hory, noc,
stěny, vlny, vody klín), s nímž kontrastuje tato ostře viděná
běl, nýbrž i modř (modré jsou: dálka, hory, mrtvá zář světýlek,
temno hor). Nyní vyskytají se taková seskupení barev: >lilie
vodní zakvétá nad temné modro, tak bílá se plachta větrem
houpá, štíhlé se veslo v modru koupá« (zp. 1., v. 81 a 82, 90
a 91), »po modrém blankytu bělavé páry hynou« (zp. lIL,
v. 127), »města jsou vzdálena co bílý v modru mrak« (zp. m.,
v. 181). Oblíbená růžová barva (růžové jsou: klín, nebe, večer,
zář luny, zlato; nebe je růžojasné, den jest růžný, .brunátné
slunce zasvitne rttdě«) a u Máchy méně obvyklá barva rudá 1

1 Že Mácha měl neobyčE'jný smysl pro barvu červenou, dokazuje
několik až překvapujících postřehů: »nade věží brunátná hofela
denníce. (»Kfivoklad< sv. II., str. 9), »začervenalé kamení a mlhou
ztemnělá ranní záře činila, že krůpěje krve na ní vyvstávati se zdály« (tamže),
.hluboko pod hradem šuměl červený potok. (tamže str. 14), což
založeno na zápisku z deníku (sv. lL, str. 310).