23

tys přejatý ze skutečnosti. Ale že se Macha učí rozeznávati barvy
za celkového zatmění krajiny, o tom svědčí dva
doklady:»os~ěžená čela zmodt'alých hor, jež z temné noci strměly' a »v dálce
vroubily ji modrošeré hory jako vlny nočního moře.. Rovněž
barvitě jest nahrazen kontrast běloby a černi v závěrném
odstavci: »s vysoké skály padala řeka ve vymletou hlubinu,
zčeřená v bílé pěny; kde však tišeji odplývala, hlubina. její zelenala
se co lučiny z jara'<. Tato místa ukazují již od temnosvitného
.M nic h a« k barvitému .M áj i<.

Mácha, jenž si v »K r k o n o š s k é P o u t i« vůbec liboval
v kontrastech,l nahromadil na několika stránkách velké množství
protikladů temnoty a světla. Některé z těchto kontrastů jsou
založeny na přímém pozorování krajinářském: »města co bílá
znamínka vyhlížejí z šerých stímt«, »záře měsíční stříbří
osněžená čela zmodralých hor, jež z temné noci strmí co zsinalé
hlavy mrtvých králů, korunované stříbrnými vínky., .v dálce
vroubí krajinu modrošeré hory jako vlny nočního moře a černé
mračno sype hustý déšť na rozkvetlé mezi horami luhy., .tmavé
jedle a borovice stojí po horách v oděvu rosném, s vysoké skály
padá řeka ve vymletou hlubinu, zč.eřená v bílé pěny.« Ale
Mácha tyto protiklady přenáší z přímého názoru. i do obrazů, jimiž
provází své pochody myšlenkové. Tak praví v řetězci parallel,
jimiž zobrazuje tragická zklamání svého bytostného illusionismu:
.Za svítání obdivoval se sněhobílé záři lilie, než již v noci
viděl ji skláněli korunu stNbrobílou k vlhké zemi.« Tak rozvádí
tesknou meditaci o své beznadějné erotice odstavcem, v němž
stále střídá se tma a jas, noc a záře: »Ty jsi vzešla jemu co
hvězda jitřní nad temné vlny myšlenek nynějších, a první
paprsky padaly opět v jeho temnou, mrtvou noc; zlaté sny
mladosti jeho vrátily se: než myšlenka, že jediná hvězda, které lze
bylo osvítiti stezky pouti jeho světlem růžovým, není hvězdou
jeho, a že paprsky její jen proto usmály se teď ve tmtt jej
obkličující, aby tak brzo zase zhasly a jen mocněji probudily
touhu jeho po světle, . " tato myšlenka řítila jej zpět v noc
myšlenek předešlých«.

Toto světelné nazírání tkví hluboko zakotveno v svérázu
individuality básníka, jenž sám sebe kreslí slovy: »temné vlasy
jeho vlály ve větru kolem bledých tváří a pěkného čela. a jenž

1 O zvukových kontrastech a malbách, pro Máchu zvláště
příznačných, byla řeč výše. V,K r k o n o š s k é P o ut i« velmi často se
objevuje protiklad chladu a horka, jako vůbec tato oblast pocitů je
zastouppna hojně. Vedle studeného sněhu uvádí se chladnd výše,
chladnd slza, ledovd slza a slzy vřelé. Dvakráte propracován jest
kontrast tohoto druhu: .rosa noční co slza chladná skropila vřelou
mou rukue a se zvláště umělou zeugmatickou konstrukcí; .až
chápajícího se osamělého stromu mne v noc zavítá koruna jeho opět slzami
ledovými probudí ze snŮ horoucích v opravdivost strastnou, až vlastni
vřelé slzy moje v led. ustydnou.<