2-

je'mným temnosvitem, jíž vévodí .šedivý mnich«, vlastní barvy
skoro cizí. Výjimku činí ,barva ?-ůžová, provázející zrození světla
ze tmy: »v růžové již vše se zář'i smálo. (v. 73), »co to děvče
v mladosti růžené, krásné jako jitro uzarděné. (v. 83 a 84),
»pap ršlek, v němž růžně vše se skvělo, věnčil ještě Vyšehradu
hlavu« (v. 61 a 62), »však ten zásvit růžojasných lící jest jen
promyk hvězdy padající« (v. 245 a 246).

Podobný poměr zračí se ,'V K r k o n o š s k é P o u t i«.

Základní ladění celé práce jest hluboká temnota, s ní? místy
kontrastuje intensivní běl; jen tu a tam vycházející nebo
zapadající slunce přivádí s sebou růžový přísvit; kontrasty světla a
tmy jsou provedeny pečlivě a se zřejmou zá,libou. Mácha sám
pocítil, že hromaděním temnoty vzniká jakási jednotvárnost,' ale
nevěděl, kterak se jí vyhnouti, když duše jeho skutečně byla
stále ponořena do hlubokých temnot a stínu. Zápisek z deníku
z r. 1833 (Vlčkova vydání sv. II., str. 318): »Chtěl jsem říci:
byla tmavá noc - však pryč '5 tím - nechci, aby v spisu mém
jaká temnost panovala - proto počnu: Byl večer ŠWl;ý -
šerý??? - ano šero bude v mé povídce -- tehdy: Sero, bylo
atd.« - tento zápisek, svědčící o jemně vytříbeném smyslu
slohovém, uváděli hychom v přímou souvislost s • K r k o n o š s k o u
P o II t í«. Sledujeme-li epitheta v .K r k o n o š s k é P o u t i«,
setkáváme se nejčastěji s epithetem »temný«: temný jest les,
vlasy, vlny, noc, hory, hráze; rovněž rád tu Mácha užívá epitheta
> šedý « a >šerý', šedý jest stařec, vlasy, hory jsou modrošeré,
stíny šeré. Bělost je zastoupena rovněž hojně: znovu a znovu
mluví se o stuc1eném sněhu, který pokrývá krkonošské vrcholky;
horská bystřina pění se bíle,. allegorická postava ženská jest bledá
s tváří bílou jako křída, s rukou sněhobílou, měsíc svítí bledou
nocí; města jako bílá znaménka vyhlížejí z šerých stínů. Naopak
užívá- li Mácha barvy, růžové, jest to takřka jen konvenční
epitheton constans při líčení východu nebo západu slunce; tak
uvádí »hory zardělé v právě zapadajícím slunci«, »celý klášter
planoud v růžožhavé záři vycházejícího slunce« a
»růžobarevné červánky, ozlacující cestu přešlou;« na samostatnějším
postřehu zakládá se obrat ~jediná hvězda, které lze bylo osvítiti
stezky pouti jeho světlem růžovým«. V obor pouhé fraseologie
básnické počítali bychom výraz .růžové věnce« a >věnec z bílých
a červených růží. 1; zde se neprojevila zvláštní nová schopnost
barevného postřehu.

Za to značné rozšíření barevného obzoru Máchova se hlásí
tam, kde se na jeho básnické paletě objevuje modř a zeleň.
Modré oko ve vlastní podobizně arciť nerozhoduje, toť prostě

1 Do téže kategorie náleží častěji Se vracející epitheta »kvetoucí.
a >pestrý«. Kvetoucí jest příroda i krajina, pestré jsou luhy a barvy
postav svatých.