17

rozvedení pOlIlyslu toho podal v .M áj i«,kdež při líčení
lIlájového večera dí: .a slunce jasná světů jiných bloudila
blankytnýlIli pásky, planoucí talIl co slzy lásky« (k obratu tOIIlU dlužno
přirovnati i zápis deníku z r. 183~ [viz Vlčkovo vyd. sv. lL,
str. 314] při návštěvě Bezděze: »Za horalIli vycházelo slunce
vzdálených světů - naše zapadlo«. S krajinolIlalbou v »M áj i.
zajisté souvisí též uspořádání scenerie následující. Zde: 'lIlěsta co
bílá znalIlínka vyhlížela z šerých stínů. - kouř padající k
jezerŮIIl - hvězdy nad jezery, plalIleny na hrázích; v »M áj ie
jezero osvícené lunou - stín bílých dvorů, ztrácejících se v •
soumraku klínu. - nejzáze šero hor; v »M áj i« v tuto souvislost
nesporně náleží i krásný obraz ze slavné řady metafor: »obraz
co bílých měst u vody stopen klín.«

Skvělá malba měsíčního světla, které stříbří osněžená čela
modravých hor, jež projevuje velkého básníka nočních výjevů,
vrcholí působivým přirovnáním: »hory strměly z temné noci co
zsinalé hlavy mrtvých králů, korunované stříbrnými vínky.« Rázem se
ocitáme v Máchově oblíbené oblasti vlastenecké elegie, jejíž
vlivnou předlohu Voborník (na uv. m., str. 53-55) šťastně zjistil u Karla
Herloše. V »Krkonošské pouti« máme dva doklady.
Časovou míru poutníkovy nepřítomnosti z Prahy Mácha udává
opisem. >Sotva čtyřikráte navštívilo slunce hrobky králů českých
v chrámě pražském od toho času, co on se loučil s Vyšehradem
pustým;" s pleonasmem, poněkud rušivým v práci, která nemá
ani historických, ani vlasteneckých vztahů, kladou se tu oba
motivy staropražského elegismu, zpustlý Vyšehrad i smutek
mausolea u sv. Víta. V obraze o >zsinalých hlavách mrtvých králů,
korunovaných stříbrnými vínky. není sice svatovítský chrám
jmenován; že však básníkovi tanul na mysli, dokazují dvě
parallely z Máchovy lyriky. Básně »Hrobka králů a knížat
čes k Ý ch« a »V ch rám ě« líčí výmluvně, jak na mausoleum
svatovítské padá záře měsíční. V první básni anticipováno jest
přirovnání zasněženého vrchu k hrobce z > K r k o n o š s k é
P o u t i. (tu ovšem obraz nešťastně posunut) slokou:

.Oknem luna zří sem bledá.
Oko moje hrobku hledá,
čeští králové kde spí;

luna s bledou na ni tváří
hledí; hrobka v její záři
jako sněžný vrch se skví.«

Báseň • V ch rám ě< pak nadhazuje motiv >stříbrných
vínků« verši: >jen po sochách hrobky barví mrtvá zář korunu
nevěrnou i kamennou tvář.«

Bezprostředně před líčení noční vise Mácha položil vskutku
velkolepou zvukomalbu půlnočních úderů zvonu a ukázal se
mistrem slovní melodie, na níž založen tento antiklimax: .dutě
a hrozně nesl se temný zvuk zvonu po temenu šírém a obrážel

2