15

epět, s láskou vroucí
obejmul jsem opět
nalezený ideál svého
života. - -<

Do p i s č. XV.:
- - ~Nadálť jsem
se toho, a protož jsem
i v tušeném blahu
svém vždy byl
smutný; viděl jsem, že
jedindhvězda tato neni
mojí hvězdou, a že
jen proto mně na
okamžení zasvítila, aby
bolestné touženi po
zdři její jen ještě
bolestněji mne
rozčililo. <

- - než
myšlenka, že jediná hvězda,
které bylo lze osvítiti
stezky pouti jeho
světlem růžovým, neni
hvězdou jeho, a že
paprsky její jen proto
usmály se teď ve tmu
jej obkličující, aby
tak brzo zase zahaaly
a jen mocněji aby
probudily touhu jeho
po světle ... tato
myšlenka řítila jej zpět

v noc myšlenek
předešlých.<

Z těchto tří parallelních textů jest znění, které podávají
dopisy č. XIV. a XV., zřejmě nejstarší; jeť nejstručnějším
náčrtkem slohově nejméně vyzdobeným: .Krkonošská pouť<
má přidány některé motivy, na př. sněhobílou lilii, rychlé
zhasnutí hvězdných paprsků; má pečlivější a barvitější stilisaci
(obdivuji krásu její - okouzlen vůní její; zočil jsem larvy - larvy
s ousměchem hleděly v oko jeho cituplné; na okamžení mně
zasvítila - paprsky její usmály se teď ve tmu jej obkličující);
pracuje účinnějšími kontrasty. Báseň pak působí jako závěrečná,
definitivní stilisace, podniknutá na základě textu »K r k o n o š s k é
P o u t i«. Kdekoliv odchyluje se od textu dopisu č. XIV., všude
se přiklání k zněni povídky (v listě: vstoupil jsem do světa
v naději, že, v povídce: vstoupil v svět doufaje, že, rovněž
v básni: v svět jsem vstoupil, doufaje, že; v listě: jako
ledochladná slza skropila rosa, v povídce: a rosa noční co slza
chladná skropila, v básni: co slzou chladnou rosou noční skropí;
v listě: přitisknul jsem chladnou zem na svá lásky plná
rozčilená prsa, v povídce: lásky prázdnou zem sevřel na prsa
horoucí, v básni: a na prsa horoucí pouhou, lásky prázdnou tisknu
zem). Báseň ukazuje tedy, že Mácha nebyl úplně spokojen se
stilisací, kterou v lOK r k o no š s k é P o u t i< dal svým citům
a dumám, nýbrž pokládal ji za formu zatímní, kterou dodatečně
přelil do veršovaného, zralého útvaru.

Užití textu z obou dopisů .Boleslavské krásce«
můžeme opětně nazvati nevšední obratností stilistickou. Když Mácha
byl nakreslil vnější svůj zjev, vypravuje o duševním svém životě
a bez jakékoliv násilnosti přechází od obecné charakteristiky
svého znovu a znovu klamaného idealismu a illusionismu k
synthelickému podání svého erotického živola. Bez jakékoli v náú!nosti