14

Dopis č. XIV.:
.Stouhyplným
srdcem vstoupil jsem
do světa v naději, že
zlaté sny prvního
svého mladic tví v něm
uskutečněny
naleznu, byl bych jej celý
v náručí. obejmuli ale
běda, záhy se opona
strhla, a já spatřil,
že jsem zklamán ..•
Chtěl jsem květinu
utrhnouti na nivě
lunojasné, alejako
ledochladná slza
skropila rosa žžoucí
ruku mou; - skloniv
se k ruži, obdivuj i
krásu její, spatřil jsem
ji z hrobu vykvítati;
hledal jsem lidi, jak
se ve snách mých
jevili, a zočil jsem
prázdné larvy, bez
s.rdce na mne se
ušklebující, slovem,
chtěje obejmouti ráj,
přitisknul jsem pouze
chladnou zem na svá
láskyplná rozčilená
prsa. -
-
- - - samoten
jsem žil ve hluku
světa, nemilovdn od
žádného a nic
nemiluje, jako vyhnanec,
jenž na pustou se
ukryl skálu, jejížto
neprohledná noc
černým závojem ho
zahaluje
.-
- - - Tu Vy jste
mi vzešla co dennice
žžoucí nad tmavými
valy mOřskými,
aprvní záře prodrala se
mou temnou pustou
bezživotní nocí.
Nejblažší sny mladictví
mého vracely se
na
Krkonošská
p ou ť:

.On s
roztouženým srdcem vstoupil
v svět, doufaje, že
všecky sny, které
mladost jeho
růžový
- mi zdobily věnci, zde
v opravdivost
změněné nalezne; byl by
celý svěl láskou
obejmul. Než příliš brzo
sklesla opona, a on
procitl ze snů
mladistvých. Chtěl
utrhnou ti kvítko v luhu
při záři měsíční, a
rosa noéní co slza
chladná skropila
vřelou mu ruku; sehnul
se k rozvité ruži,
okouzlen vůní její, a
spatřil, že z časného
vykvětá hroba; za
svítání obdivoval se
sněhobílé záři lilie,
než již v noci viděl
ji skláněti korunu
stříbrobílou k vlhké zemi;
hledal Ud, jaký žil
ve snách jeho, a
pouhé larvy s
ousměchem hleděly v oko
jeho cituplné: slovem,
hledal ráj snů svých
v světě tomto, lásky
prázdnOt! zem sevřel
na prsa horoucí. -

- - - samoten
teď seděl v pustině,
hluboko pod ním
příroda květoucí;
nemilovaný a nic
nemilujicí dlel na skalisku
osamělém nad
horami zardělými v
právě zapadajícím
slunci.
-
- - - ty jsi
vzešla jemu co hvězda
jitřní nad temné vlny
myšlenek nynějších,
a první paprsky
padaly opět v jeho
temnou mrtvou noc;
zlaté sny mladosti
jeho vrátily se« -
-
B á se ň:

»V svět jsem
vstoupil, doufaje, že dnové
moji vzejdou zlatý
jako máj; jaký
mladosti mně slibovali
snové, takový že
najdu v světě ráj. Než
ach brzo, příliš brzo
ptešli, v tmavošedé
noci lůno vešli! ~

V světlo luny
kvítko zdvíhá vnadnou
radostně, zdá se, že
hlavu svou; sehnu
se, ach! a co slzou
chladnou, rosou noční
skropí ruku mou.
Zkvetlá růže v kraje
své mne víže čarnou
mocí, touhy proletá
cit mé srdce;
přistoupiv však blíže,
spattím, ach, že z hrobu
vykvětá. Lilie, jejíž
jsem za svítání
obdivoval sněhobílou zář,
v noc korunu
stříbrobledou sklání k vlhké
zemi, i uvadlou tvář.
Hledám lidi, v mém
jak ve snu žili; bez
srdce však larvy
najdu jen; snové moji,
běda!- snové- byli,
jestoty je všecky
zničil den. V širý svět
po ráji touhou mroucí
rámě moje rozestíral
jsem - po ráji, - a
na prsa horoucí
pouhou, lásky prázdnou
tisknu zem."