13

muži toužně a vášnivě, leč nešťastně stíhané, Mácha staví
barevného motýlka, který nechce na studené a nehostinné hory,
v kontrast k člověku, jenž musí toužiti po výšinách. Jinak
motýl nepatří k obvyklému apparátu Máchovy poesie. Za tuto
meditaci vložil Mácha svou vlastní podobiznu, které si ještě
všimneme ijako kabinetního kousku barevných kontrastů máchovsk) ch.
V stilisaci zaujím~í dvě jednotlivosti: ozvuk z Goetha a obraz,
později v .Máji« s malou změnou opakovaný. Mácha líčí se
mezi jiným sám takto: .Modré oko jeho nevýslovnou jevilo
touhu, takže celá jeho postava zdála se v soumraku
večerním býti od pustých skal obráženým ohlasem písně: ,Znáš-"'li
t'tt zem, kde citrýnový květ' atd.'

Citát z písně Mignoniny jest totiž jedním z rysů, které
·Krkonošskou pouť. spínají s »Marinkou •. Spíná však
obě práce velmi volně; hrdinka povídky zdá se básníku
zosobněním Goethovy Mignony, jak ji Schadow maloval (.tak jsem
uvykl ji milovati v obraze Mignůny«); rek • K r k o n o š s k é
p o u ti. působí dojmem charakteristické Mignoniny písně 1.
Charakterisuje-li Mácha dojem z jinochovy postavy matným obrazem
ohlasu Mignonina zpěvu od pUotých skal, zaznívá v tom obraze
k nám mnohem konkretnější a přiléhavější verš z epilogu
.Máje«: .večerní jako máj ve lůně pmtých skak2

Podobiznu vnější doplňuje podobizna duševní; rysy její se
vracejí v souhlase takměř doslovném ve dvou důvěrných
dokumentech (všiml si shod těch částečně již J. Voborník na UV. m.,
str. 39): v nedatovaných dopisech .B o I es 1 a v sk é krá s c e<
Č. XIV. a XV. (podle datování Vlčkova z konce r. 1832 a
z března 1833; viz sv. 11., str. 283 a 284) a v básni • V s vět
jsem vstoupil«, jež se čte mezi »Básněmi bez nápisů
a zlomky. (na UV. m., sv. II., str. 140-141) .. Klademe vedle
sebe texty souběžné. (Souhlasná místa dopisův a »Krkonošské
pouti« kllrsivou.)

1 Mácha cituje podle vlastního překladu; Jungmannovo přebásnění
.Písně milostničky< z r. 1820 počíná slovy: .Znáš onu zem? citrony
kde květou.<

2 Epitheton .pustý. vrací se opět a opět v .Krkonošské poulie
a to nejen v souvislosti s líčením krajinářským: Vyšehrad pustý,
pusté bory (protikladem: krajina úrodná) a nejmohutněji: pustá
tichost neskonalé noci. Ještě častěji v původním náčrtku v XIV.
dopise (pustá skála, pustá bezživotná noc) a v .Mnichu.: pusté ticho,
hory pusté, místo tak pusté, pustá noc (dvakráte), hrad zpustlý; ba
i v gradaci: pustopustá hrobka. Jako náladového refrainu dvakráte
užito stupňovaného verše .šero, pusto, mrtvo kolem«. Pro Máchu
slovo »pustý. pravděpodobně Ill'bylo pouhým zvukem - a jest v něm
nesporně plnost zvuková, - nýbrž i adaekvátním výrazem jistého,
znovu a znovu se vracejfcího pomyslu, totiž nihilisticképředslavy
o věčnosti, kterou mu ptedobrazovala němá noc V tOm smyslu užito
epitheta i v lL zpěvu .Máje<: »v to pusté nic jsem uveden« a
.pustopustá temná noc ostatní díl zastlni«.