I-

Závěrem .K r k o n o š s k é P o u ti. jest účinný výjev
sestárlého poutníka nad krkonošským vodopádem s tajemným
kmetem, v nějž se proměnila ženská, postava, ukazovavší ke
kříži a měsíci. Kmet ukáže poutníku k černému vchodu v bílé
pěně vodní; chodec se tam vrhá, aby dosáhl nej tiššího snu. Jest
to zřejmě apotheosa zoufalství, jež domnělým zmarem otvírá
bránu ke konečnému uklidnění. Právem shrnul Zdziechowski
(na uv. m. str. 28) svůj soud o závěrečném dojmu .K r k
on o š s k é P o ut i«, takto vyznívající, v lapidárná slova:
»Pessymizm to najczarn'iejszy, beznadiejny, bezsilny, niezdolny
mynalesé leku na cierpienie; m póromnaniu z n'im namet
starodamny buddyzm indyjski, namet ómczesna pessymistyczna
poezya Vignych i Leopardich mydajq sig myrazem nadziei
i szcz~scia .•

Také tato scéna vykazuje dvojí živel. Jednak používá
Mácha opětně několika míst z »P o u t n í k a« do deníku
zaznamenaného, pokud je vypustil v oddílu předcházejícím (převzat
passus od slov .než hlučící. až ke slovu •• tajemnými« a dále
od slov 'za ním planulo zoře" až do konce .Poutníka« ke
slovům »stezkou neznámou«), jednak vpracoval s případnou
stilisací postřehy a dojmy krkonošské. Vřazení útržků z deníku na
toto místo a přemíštění několika vět svědčí o velice obratné
ruce stilistické. Co by bylo dříve rušilo smysl kontextu a
oslabovalo účin allegorického protikladu, to se v novém spojení,
když se místní i časová situace podstatně změnila, výborně hodí.
Závěrkem povídky jest lyrický odstavec o několika větách,
podivuhodný jak hudbou rhytmisované prósy, tak uměním
barevných a dojmových protikladů; v něm Mácha pěje elegii mrtvému
poutníku, došedšímu v zpěněných vlnách konečného pokoje. Pro
toto místo nenacházíme však již parallel v deníku Máchově.

Ukázali jsme podrobným rozborem, že druhá část »K r k
on o š s k é P o u t i. se v podstatě zakládá na deníkových
záznamech z první polovice r. 18:33 a že tedy i časově souvisí s
Máchovým •• M nich e m., jehož některé motivy prohlubuje a
rozvádí. I musíme vznik těchto partií položiti před Máchovu cestu
do Krkonoš, vykonanou v srpnu 1833, a ovšem i před ony části
»K r k o n o šs k é P o u t i., které jsou zpracováním cestovních
dojmů srpnových. Do tohoto druhého oddílu jsou turistické
vzpomínky dodatečně interpolovány. Druhá tato část obsahuje na
rozdíl od první, důvěrné, rozjímavé a tesklivé polovice jak vlastní
dějovou osnovu, tak i myšlenkové jádro celé práce; i to by
mluvilo pro naši domněnku o vzniku práce postupem zpětným.
Přirovnáme-li Máchovy deníkové zlomky a úryvky z jeho dopisů
k první části, dojdeme stejných závěrů.