kdy nezradil její víry v neobmezené právo hravé a vynalézavé fantasie
ani její záliby pro krásu barevnou a pohybovou, avšak věrná a pozorná
láska ke skutečnosti, studované nikoliv naukově, nýbd básnicky,
maHl'ský smysl pro karakterističnost života, hluboké pochopení pro
spojitost všech společenských zjevd učinily z něho klasika realismu.

A dodejme: onoho klasika realismu, jenž vzbuzuje netoliko podiv,
ale i lásku. Gottfried Keller náleží totiž k onomu vzácnému druhu
moderních realistd, jimž se lidstvo cítfzvláště zavázáno; jako Dickens,
Gogol nebo Daudet jest humoristou. Kellerdv humor, toť ona vnitl'ní
záhl'evná zál'e, kteráž prosvěcuje celé jehodflo od základní koncepce
osudu až po dekor a arabesku větnou v kellerovské mistrovské mluvě,
po stránce názorového bohatství prostě nedostižitelné. Z prvu
projevoval se spíše sklonem ke karikatul'e a k burlesknímu nápadu i
vtipným pohrdáním onou seldwylštinou, jež vězí netoliko v každém
Švýcaru, ale v každém člověku vdbec; než toto nahol'klé víno proměnilo
se během let v samotál'ském sklepě pana státního písal'e curyšského
v zlatý, jiskl'ivý, opojně vonný mok laskavé shovívavosti, dobrotivého
odpuštění, účinné lásky ke každému toužícímu, bloudícímu, a
snažícímu se dítěti této boží nesmrtelné země. Naprostá a pokorně nábožná
láska k této zemi, mimo niž není nám ničeho dáno a která objímá
všecek ples i žal každého syna člověka, toto antropologické
náboženství ddsledného žáka Feuerbachova jest jedním z kol'end Kellerova
humoru. Druhým jest pevná jistota životní, již věrnému Curyšanu,
Švýčaru a republikánu poskytovalo tradiční spětí s rodnou zemí, s
jejím plemenem, s její vlasteneckou minulostí ... Kdo tak pevně tkví
v pddě, mdže do své koruny směle chytati slunce, toto poselství
základní zkušenosti vezdejší, života to nedílného, nekonečného,
radostného. Nač potom honiti stíny zásvětí, trápiti se mátohami bohosloví,
dusiti se v tragice nadsmyslna? Takový jest poslední smysl Kellerova
realismu, Kellerova humoru.

A za tuto nauku, vtělenou do básnického díla, jehož každý odstavec
jest kvetoucí chválou věčně mladé země a jejího odvěkého a pl'ece
nestárnoucího dědice, pl'ijmi, mistl'e, utěšiteli, pl'íteli Gottfriede, v den
svých stých zrozenin naše díky! (1919)