Kellecově, neboť to vane! širokým dechem v knihách jeho prósy, na
počátku, na př. v "Zeleném Jindřichu" spíše zádumčivě a elegicky,
později, na př. v závěru "Epigramu", rozmarně a vervně. I kus drama~
tika skrýval se v curyšském mistru právě jako v protichůdném K. F.
Meyerovi: nedovedl-li také Keller dáti hotovou scénickou formu ani
jedinému ze svých hojných divadelních náčrtů, projevil přece drama~
tickou svou J/lohu zaostřením nejedné situace novelistické, povahovou
dialektikou leckteré povahové dvojice v románech. Tragice v
nejvyšším smyslu, která se klene nad první. mladistvou versí "Zeleného Jln~
dřicha" a prosycuje seldwylskou povídku o "Romeovi a Julii na vsi"
se zralý Keller výslovně vyhýbal; odepřel tím básnické své tvorbě
snad nejzávažnějši oblast života, avšak přinesl tak zároveň svému daru
nad jiné vzácnému - humoru.

. Z]'íkaje se nejedné běžné estetické doktriny nové doby, vrátil se
Keller v odvážném a plodném tradicionalismu k některým rysům staré
epiky; dojista méně z teoretického přemítáni, než z hluboké potřeby
vlastního uměleckého naturelu. Jeho jedinečně bohaté a pružné
nadání zrakové, sesilené dlouholetou odbornou průpravou malířskou,
vedlo jej k tomu, .aby zdůrazňoval co nejvice popisný živel ve výpravné
próse. Dávný sklon švýcarských rodáků k didaksl vůbec, strhující při~
klad obdivovaného lidového vyprávěče a vychovatele z Etnenského
údolí, Jeremiáše Gotthelfa. vlastní citlivé etické svědomí občana i
vlastence, povzbuzovaly Kellera k promyšlenému pěštěni mravně výchov~
né tendence ve všech větších skladbách, které nikdynechtěji pouze
baviti nebo vzněcovati umělecké sensace, nýbd vždycky touži pod~
statně spolupracovati na karakternim ril.stu čtenářově.

Osobnost takto složitá vzdoruje tomu, aby byla vystižena
jednoznačnou formulkou. ba leccos ze zdánlivě neslUČitelných protikladů
povahových i vzdělanostních. patří k samé prapodstatě mistrově. Jako
Goethe. jeho největší učitel a vzor, slučoval typický Švýcar a Aleman
Keller prvky germánské se živly francouLskými: měl vlahou a
vznětlivou citovost i citlivost svého kmene, ale ovládal ji románskou jasností
a čistotou logiky skoro gallské. Proto v umění slovesném byl kromě
Heina jediným opravdovým básníkem, jenž kvetoucí. mlhový a slzavý
chaos vesměrný'Jeana Paula sevřel a zkrotil uzavřenou formou; proto
náopak velkou slohovou kulturu novellistů románských proteplil spa~
nilou účastí rušné a srdečné lidské osobnosti. Vyšel z romantiky a
ni
202