i radosti noviny čerstvě obdělané, mají jeho dopisy zvláštní hodnotu
pro nás Čechy, kteří rovněž prožíváme starost i útěchu prvních žní
v naší republice.

Zaznívá to přímo jako bezprostřední vyznání z Česko-slovenského
státu v prvním roce jeho trvání, odmítá-li Gordon jakožto úhlavní zlo
nově získané Palestýny onu hlubokou nevíru, která se zmocnila Židd,
když, vstoupivše do země zaslíbené, stanuli u prahu svých splněných
tužeb; známe příliš dobře tento nestatečný pesimism a chápeme
oprávněnost Gordonových výčitek, že tak hluboké nevíry nebyli schopni
jeho pokrevenci ani ve vyhnanství mezi národy v onom "galutu", z
něhož chce sionism býti vykoupením. "A co je tragičtější" - praví ¨
"skoro by se mohlo říci tragikomičtější: právě v té době, kdy náš
galut byl nejtemnější, kdy byli jsme uzavřeni v odděleném ghettu, měli
jsme přece aspoň trochu národní vine, národní duše. Ale tehdy
neměla naše vdle, naše duše žádného těla a proto také žádné síly. Žili
jsme v minulosti, ve světě svých rodičti, to jest ve vzduchu. Teď, kdy
jest u nás trochu jasněji, kdy přece jen počínáme cítiti své tělo, sílu,
nemáme vůle, nemáme duše," Neplatí to doslova o skuhravých
bolestínech z prvního roku Česko-slovenské republiky? A jim právě, jako
sionistdm-skeptikům, zdají se býti adresovány Gordonovy mravní
výzvy, čím se obroditi z nedtivěry a ze slabosti, podkopávající každý
úspěch.

Jsou v podstatě dvě: míti pevnou, věrnou a radostnou víru ve vlastní
národ a pracovati tvořivě, muž od muže, pro uskutečnění národního
programu. O této práci, kterou sionista palestýnský si reálně
představuje jako trpělivé drobné dílo kolonistovo na zprahlých svazích
syrských a jako odříkavou činnost učitele židovských škol pro
osadnickou mládež jazykově ne zcela sjednocenou, napsal Gordon několik
krásných a statečných stránek, na nichž vykládá o radosti z práce na
ptidě, jež netoliko bere, ale i dává, a o požehnání práce. podnikané
pro něco vyššího, než okamžitý peněžitý zisk - zde slyším nové tóny,
v židovstvu dosud zcela neobvyklé f Ale nestojí mnoho námahy,
abychom si přeložili Gordonovy výzvy do řeči svých naléhavých potřeb
a to snad takto: Že svých úzkostí o mladou republiku se nedostaneme
,ničím spíše než tvořivou prací, posvěcenou radostí a věrou a množící
životní hodnoty kolem nás i v nás; neposlední částkou její bude
výchova dětí na skutečné republikány, nerozpo1cené, pevné, věřící.

196