v jedné osobě, A. D. Gordon, není ani spisovatelem ani novinářem
z povolání, nýbrž prostým mužem životní prakse, který uprostřed denní
práce pocítil potřebu sděliti se svými souvěrci a rodáky o výsledky
svého přemýšlení, stále provázeného vzruchem a napětím citu a zvolil
pro upřímný svůj projev formy nejméně literární, jakou jest právě
dopis spíše volně improvisovaný než pevně stavěný a uměle členěný,
I když odečteme na účet vydavatelův leckterou slohovou retuši,
přiznáme tomuto A. D. Gordonovi hodnotu rozeného básníka, a to ve způsobě
lidových a nepěštěných poetů východních, zvláště semitských, u nichž
obrazná mluva plynula z bohaté smyslovosti a jimž každá myšlenka
vybavovala se s názorovou plastikou: ani dar lyrické výmluvnosti, tak
příznačný pro národ Isaiášův, Gordonovi nechybí. Na mne alespoň
živou silou pravého básnického postřehu, vyváženého z plnosti lidské
zkušenosti a při tom dOČista nového a neopotřebovaného, působily
dva Gordonovy příměry o nynějším stavu židovské duše; v obou
propuká onen plemenný židovský smysl pro rodinu, v němž také kotví
zřejmě národní mystika Israele jak. starověkého tak moderního.
Uvolněný vztah dnešních lidí k národnosti karakterisuje Gordon slovy
"Národ, duše národní, národní forma života jest buď popírána úplně,
nebo jedná se s ním jako se starou matkou, která se vydržuje ze staré
lásky, ze smyslu pro dobročinnost, z povinnosti nebo která se pokládá
za nutné zlo, s kterým jest nutno počítati a které má jisté zásluhy."
Pro těžké a temné postavení kolonistů v Palestýně, již dnes budují
znovu hebrejskou národní skutečnost, nalezl pisatel hluboký a
pravdivý obraz, pro nějž bych právě v přítomných Čechách rád reklamoval
pochopení: "Jednu útěchu máme, t. j. my, kdož stojíme pevně a pevně
státi dovedeme : že cítíme bolesti, cítíme až na dno. Jsme teď podobni
ženě, jež dlouhá léta neměla dětí, třeba o to sebe více Boha prosila,
- a pojednou cítí, že je těhotná. Těší se z každé bolesti, zná jen tu
úzkost, že bolest jest snad příliš mírná, že snad to není to. V galutu
jsme těchto bolestí necítili. To jsou bolesti tvoření a dávají nám
odvahu a naději, že vše překonáme."

A. D. Gordon pl'ichází jako zásadní mluvčí sionismu, jenž již učinil
veliký, rozhodný krok od svůdné a odtažité nauky k tuhé a odpovědné
životní praxi a jako osadník v palestýnské kolonii přiložil ruku k dílu.
Obávám se, že toho označení mu u českých čtenářů nevzbudí valných
přátel, neboť sionism u nás platí za pouhou zástěrku němčícího
židov
194