boženství křesťanského především činem, nikoliv věrou; právě z plnosti
národního karakteru židovského protestuje Buber proti modernímu
evolucionismu, pasivní víře, k níž nemusí a nemůže člověk ničeho
přidati ze své viHe a ze svého činu.

Konečně vrcholí židovská duše v idei budoucnosti, v mesiášské
jistotě velkého příští a v nadšené přípravě pro ně. Průměrný Žid
prodšen jest arciť také ideí budoucnosti, avšak zná ji ve formě jen velmi
porušené a nesympatické. ve shonu účelů a ve snaze po výdělku,
nikoliv pro pohodlí vlast~í, nýbrž pro štěstí příštího pokolení: moderní
doba přijímá ideu tu nejvýše v útvaru socialismu, - Buber však chce
obnovení plné. absolutní ideje mesiášské. Teprve tehdy, až Židé
odvrhnou vše, co naplavily na ně věky v galutu, až vrátí se k oné trojí
vůdčí idei svého prabytí, až odhodlají se býti sebou samými, budou
moci říci, že jsou národem, budou moci čekati, že se z nich narodí
dokonalý tvůrčí genius: teprve pak skončí jejich prozatímní existence
ahasverská. A v souhlase se sionismem očekává Martin Buber ~elké
poslání od nového zakotvení Židů v půdě Palestýně, "na jediném místě
světa, na onom místě, kde kdysi to. co jest zkřiveno, zkaleno a
znesvěceno, povstalo v přímosti, čistotě a v posvěcení. u

Buberovy tři řeči o židovství obracejí se především k lsraeli, "k
člověku bojujícímu o svůj činu,podle pěkné interpretace spisovatelovy. Pro
Židy mají ovšem význam daleko největší. Jsou odvážným a pronikavým
pohledem do národní duše židovské, srdnatou kritikou dnešního
židovstva, nadějnou výzvou k obrození a očištění - v tomto jejich
mravním poslání nevyrovná se jim hned některý spis, psaný perem autora
židovského. Ale nebyly mluveny, ani napsány hebrejsky, nýbrž.
německy a překládány jsou do různých jazyků moderníc~; to ukládá
i vzdělancům mimožidovským zaujmouti stanovisko k nim. V napiaté
době, kdy u nás zápasí českožidovská asimilace se sionismem, byly
uvedeny také k nám; dojista ne zbytečně. Neprohlížel jsem bez
pohnutí vignetu Spolku židovských akademiků Theodor Herzl, který
pečlivý překlad naložil. Dvě nejkrásnější budovy pražského ghetta
mísí na ní své štíty: to jediné, co kromě starého hřbitova a mimo
několik jmen dnes hluše znících nám z památného židovského města
pražského zůstalo, ponuře zubatý gotický štít Staronové synagogy a:
neklidná barokní zásada židovské radnice. Buber věří, že to nejsou
pouhé mrtvé přežitky překonané minulosti, nýbrž závazek pro
bu
191