vují nepokrytě, že styk s Italií jest jim nutností, nepřipustí Vlaši ani,
že styk s Německem by jim byl výhodou: vzdělanost jejich obejde se
bez nt-ho zcela lehce a zcela ráda. Nelze arciť zhola tvrditi, že by na
př. v italském písemnictví nebylo vynikajících osobností, které se
učily od německých mistrd myšlenkám a formám; jemný psycholog
osamělých srdcí i celých generací románopisec Antonio Fogazzaro měl
na sever od Alp právě tak své učitele, jako idealistický estetik a
filosof duchovního dění Benedetto Croce. Ale to jsou právě jen výjimky.
Básníci, kteří vytvářejí nejvýznačněji slovesnou kulturu vlašskou,
postupují směrem právě opačným: pronikají hluboko až k latinským
kořendm idey a výrazu, pátrají po souvislosti s plemennou duší románskou,
přimykají se těsně k bratřím francouzským. Připomeňme si tři
výrazné hlavy moderního Parnasu vlašského, Giosue Carducciho,
Giovanni Pascoliho, Gabriella ď Annunzio - každý z nich jinak, učenecky
i básnicky, erudicí i intuitivně pracuje o tomto velkém kulturní~ díle
umění italsky národního, ale zároveň latinsky a románsky podezděného.

Píseň Mignonina zaniká v lidu i v kraji, mezi básníky i vnímajícími
vzdělanci bez ohlasu - kulturní sbratření německo-italské, pro něž
nehorovali nejhorší z mluvčích národního ducha německého, jest nad
Tiberem jako nad Pádem, v Toskánsku stejně jako v Nespoli
zavrhováno jako nebezpečí pro duševní vývoj vlašský. Ale politikové, kteří
osobovali si právo rozhodovati o osudech národů, v diplomatických
poradách a v salonech velevyslanectví, neuznali ovšem za dobré
přihlížeti k těmto skutečnostem příliš nehmotným. Věřili v trvalost spolku
moderní Italie se dvěma státy vládnoucími po německu. Při vypuknutí
světové vojny přezírali dosah obecných sympatií vlašských pro Francii.
A tvářili se překvapenými a zklamanými, když z jara 1915 stanul
italský národ i stát s taseným mečem po boku západních mocností,
mluvili o zradě, kde prostě rozhodl hlas kulturního příslušenství. (1918)